Tim Burton

6. června 2013 v 23:15 | Louisia |  Lidé, kteří mě inspirují
Má pověst podivína a svým způsobem to dává smysl. Vánoce vidí jako svátek nostalgického smutku, do svatebního odívá výhradně kostlivce a mrtvoly. I jeho nejnovější dílko, animovaný film Frankenweenie, má poněkud "odlišného" hlavního hrdinu - přejetého psa. Zatímco my byli vychováváni na pohádkách o plyšových králíčcích a princeznách v růžových šatech, Burton už od dětství nejradši sledoval horory. Říká se o něm, že je introvert. Stydlín, co prchá před všemi do světa fantazie. Takoví lidé bývají velmi inteligentní. Neukazují se na odiv. Jen dělají, co umí a vědí, že jsou v tom dobří. Tim Burton je jednou z takových hříček přírody.
"Lidi mi podsouvají, že jsem divný a cynický. Divný možná, ale cynický ne - u hororů se pravidelně dojímám," tvrdí Tim Burton.
Narodil se ve sluncem zalité Kalifornii. Možná proto je jeho tvorba ponořená v temnotách. Barvy v Burtonových filmech vypadají, jako by jim někdo ubral na jasu. Právě proto nás tolik fascinují. Je to typický znak Burtonovy tvorby. Už jako malý kluk tíhl k umění. Škola ho příliš netížila, taky to šlo poznat na výsledcích. Zato miloval kreslení a malbu. To ho naplňovalo víc než hodiny trávené ve školní lavici. Burtonův hrdinové byli E. A. Poe a Vincent Price, tehdy největší postava hororových filmů. Jim také zasvětil své první známější dílo, krátkometrážní film Vincent o chlapci, co si myslel, že je Vincent Price, který ztvárnil většinu postav ve filmech natočených dle děl E. A. Poea. Je to vlastně pocta mužům, které tak obdivoval. Možná vlastní odraz. Kdo ví… Komentář k filmu namluvil sám Vincent Price. A Burtonovi se tak splnil sen.
Umělec. Bohém. Jen při pohledu na jeho zevnějšek se nemusíte bát používat taková slova.
U některých filmů můžete mít problém vybavit si herce v hlavní roli, natož ještě režiséra. Tim Burton ale rozhodně není ten případ. Autor snímků Karlík a továrna na čokoládu, Střihoruký Edward nebo Mrtvá nevěsta je naopak důkazem, že lišit se od zbytku světa nemusí být vůbec na škodu…
Frankenweenie, mimochodem velmi vydařený černobílý snímek, je považován za Burtonovo doposud nejosobnější dílo. K příběhu jej inspiroval vlastní "psí zážitek", postavy modeloval podle svých spolužáků, kantorů a rodičů. Město, v němž se vše odehrává, není nic jiného než Burbank, kde v sedmdesátých letech vyrůstal, a loutky, jež oživil pomocí klasického stop-triku, jsou pro něj odjakživa srdeční záležitostí. Totéž ostatně platí i pro původní film Frankenweenie, třicetiminutovou hříčku z roku 1984, již Burton po třiceti letech nenásilně rozvinul do formátu trojrozměrného celovečerního snímku.

Na druhou stranu - co v Burtonově tvorbě není osobní? Kdo zná Střihorukého Edwarda, pohádku o dojemném monstru s noži místo rukou, může s přehledem říct, že zná i Tima Burtona samotného. Americký tvůrce je totiž takřka kopií sých oblíbených postav - plachostí věčného outsidra počínaje, křehkostí skrytou pod extravagantní fazónou konče.
V každé společnosti se najde člověk, který svým chováním nebo vzhledem úplně nezapadá a na okolí působí tak trochu děsivě. Jeho pohled nahání strach, obvykle sedí sám v koutě a rád si povídá s imaginárním kamarádem. Malý Tim by se dal možná přirovnat k dětem z hororů, ze kterých vám běhá mráz po zádech. Kromě toho, že rád sledoval horory místo pohádek, chodil si také s oblibou hrát na hřbitov.
Dnes sice působí jako mimořádný režisér a člověk se svým vyhraněným stylem tvorby, ale ani jemu se nevyhnuly počáteční nezdary. Když se dostal do společnosti Walta Disneyho a začal pracovat na svém prvním snímku, setkal se s velkým nepochopením. Jeho morbidní výtvory se prý vůbec nedaly použít, protože byly považovány za vrchol všeho ne-disneyovského.
Ačkoliv by díky svým úspěchům mohl působit jako člověk spokojený se svou tvorbou, není určitě jedním z těch, kteří svá díla vychvalují. Trpí totiž maniodepresivní psychózou, ve které se střídá období radostné euforie a hluboké deprese. Sám Burton tíhne spíše k těm depresím. Byly doby, kdy se na svá díla nedokázal ani podívat, nenáviděl vše, co vytvořil, a kvůli svému stavu dokázal prospat čtrnáct hodin denně - doma i na place.
Tim Burton je režisér, který se drží toho, co dobře zná a dvojnásobně to platí u herců. Téměř v každém jeho filmu účinkuje Johnny Depp a také Burtonova partnerka Helena Bonham Carter. A je jedno, jestli se jedná o hraný nebo animovaný snímek - pokud si tam nemůžou zahrát fyzicky, propůjčí postavičkám aspoň svoje hlasy.
Možná by někoho mohlo napadnout, že jeho dlouholetá partnerka Helena Bonham Carter hraje v jeho snímcích právě kvůli jejich vztahu, ale asi by byl daleko od pravdy. Herečka, která si mimo jiné střihla perfektní roli Belatrix Lestrangeové v příběhu o Harrym Potterovi, je už sama o sobě jako vystřižená z burtonovského filmu. Není divu, že si tito dva excentričtí lidé padli do oka a jsou spolu už dvanáct let.
Největší kuriozitou je hlavně jejich bydlení, na němž si kdysi pořádně smlsnul bulvární tisk. Jak jste jistě pochopili, zrovna u takové dvojice by byl hřích žít spořádaně v bílé vilce s bazénem a zahradním grilem, a proto to vyřešili po svém.
Jsou rozděleni do dvou domků, které spojuje zimní zahrada, což jim absolutně vyhovuje. Oba si tak mohli zařídit příbytek podle svého vkusu (taky byste chtěli vidět jejich obývací pokoj?) a navíc se shodují, že pokud se strhne hádka, není nic jednoduššího, než že se každý vrátí do svého domu.
Burton je možná slavný režisér, ale pokud neholdujete filmu a radši si přečtete dobrou knihu, můžete zkusit jeho prvotinu Trudný konec ústřičného chlapečka a jiné příběhy. Jedná se o knihu básniček. Jak asi tušíte, o prvním máji ani o květinách se tam mluvit nebude (leda že by šlo o hřbitovní věnec), připravte se spíš na pořádnou dávku morbidity.
Kromě toho doplnil tyto básně o vlastní ilustrace a ani v tomto případě nepřijdete zkrátka. Čeká na vás totiž spousta prazvláštních stvoření a nouze nebude ani o malé děti s hřebíky místo očí.
Na závěr bych ráda dodala, že tvorba Tima Burtona je něco, co jsem dlouho hledala a nenacházela - jakýsi přízračný druh estetizovaného smutku, poetika noci jíž ruší zpěv zemřelých, sněhové vločky snášející se na rozbořené hroby. Svět jeho mysli je křehký a jistým způsobem morbidně naivní jako sny dítěte. Jeho ponuré domy jsou plné osamělých stínů, které však nemají člověka děsit, jsou jen nešťastné a navěky zakleté do zdí starého hradu. Sám Burton do svých děl jakoby promítal sám sebe a úděl, jemuž byl v životě vystaven.
Začalo to krátkým snímkem Vincent, v němž je malý chlapec - nutno říci odlišný od ostatních (jakoby Tim sám) tolik posedlý morbidně poetickými vizemi vlastní mysli, až nakonec zešílí a při recitaci Poeova Havrana zemře.
Dalším takovým snímkem jsou Ukradené vánoce, kde nám Tim nastiňuje, že lidé, žijící ve "věčném Halloweenu" by neměli chodit do světa plného dětského smíchu, dárků a úsměvů, protože zde o ně nikdo nestojí a nikdy stát nebude. Avšak za nejpovedenější film považuji Střihorukého Edwarda a jeho hlavní postavu, kterou jakoby byl Burton sám - plachostí věčného outsidra počínaje, křehkostí skrytou pod extravagantní fazónou konče. Hlavní postava která se ani v nejmenším nehodí do světa plného přetvářky a maloměstských zvyků, střežící si svůj niterný svět uprostřed všeho, podivínství, málomluvnost, umělecké sklony, polorozpadlý dům coby symbol Timova křehkého světa tam uvnitř. Zde je svět venku vykreslen jako místo plné falešné záře, nespravedlnosti, stádovitosti a neschopnosti přijmout něco, co se vymyká normám, naopak svět uvnitř hradu, jenž působí navenek děsivě a neutěšeně je po svém krásný, nepochopený a schopný skutčné lásky. V průběhu filmu zjišťujeme, že tvor, který byl lidmi odsouzen za to, že není člověk a proto byl uvrhnut v osamění se dokáže chovat lidštěji, než člověk sám.
Další snímek, který bych ráda zmínila je Mrtvá nevěsta - viktoriánský příběh o mladíkovi, který před lidskou tvrdohlavostí, netolerancí a umíněností utíká k mrtvým. Sám je velice stydlivý, samotářský a samozřejmě umělecky založený (opět nikdo jiný než Tim sám) a skutečný svět je pro něj tak tvrdý, že utíká do barvitého světa mrtvých avšak moc hodných, čestných a obětavých lidí. Jen Tim dokáže vykreslit záhrobí jako veselý a barevný svět plný lásky a dobra a svět živých jako nelítostnou hru na city a falešnou náklonnost.
Poslední film, který bych ráda zmínila je Frankenweenie, film, který je obecně považován za Burtonovu srdeční záležitost. Hlavním hrdinou je opět chlapec outsider, jemuž zemře jeho jediný přítel - pes Sparky. A jelikož se (opět) velmi citlivý chlapec nedokáže smířit s jeho odchodem, oživí ho tradičním způsobem - elekřinou. Avšak na světě už není místo pro ty, kdo jednou odejdou... Sám Burton v jednom rozhovoru popsal, že postava chlapce - Victora je vytvřena dle něj samotného. Jako malý míval také psa, který byl nemocný a Tim věděl předem, že brzy zemře. A tak strávil celé dny hledáním řešení, které by tomu zabránilo. Sám Burton tvrdí, že psí láska je mnohem silnější než ta lidská a je to ta nejsilnější věc, kterou může dítě potkat - paradoxně je to také jeho první zkušenost se smrtí. Motiv mrtvého psa či ducha se v jeho filmech objevuje často, bývají to jediní přátelé, které jeho hrdinové vymykající se normálu mají.
Jakoby v jeho příbězích byl svět šedým místem plným smutku a falešných hodnot, naopak život po smrti, kde lidi už nic netíží byl ideálním místem plným pravého štěstí. Vždyť je to přeci patrné v šedých ulicích jeho ponurých měst, temných uličkách, ve věčně vodnatých a nepřítomných pohledech jeho obyvatel, v očích jakoby hluboko zapadlých v lebce. Naopak pohledy jeho mrtvých hrdinů jsou jaksi ustrašené a nedůvěřivé vůči okolnímu světu a i přesto, že pohled některých zkrývá jen prázdné oční důlky, je patrné, na čí straně dobro stojí.

Z rozhovorů


"Po každém vašem filmu si říkám, jak to asi vypadá u Burtonů doma. Jestli jsou tam taky všude kostry a utrhané hlavy a bizarní přístroje."
"Především mám všude hrozný binec. Takový, v němž se vyznám jen já. Dům, který obýváme, patřil slavnému anglickému ilustrátorovi Arthuru Rackhamovi a je jako vystřižený ze starých hororů. A moje pracovna nemá daleko k hororovému muzeu. Zbytek domu je relativně normální, ale v pracovně si hýčkám svůj svět. Nejlepší je mé křeslo, vypadá jako loutka bez drátků a nikdo mi v něm nesmí sedět."

"Vašim dětem se tam musí líbit."
"Dětem se líbí všechno, vystačí si s málem. Když je pozoruju, říkám si, jak úžasné bytosti to jsou. Fungují totiž jako bezedný zdroj inspirace. Na rozdíl od dospělých vnímají svět každý den jinak, pořád něco objevují a to něco je vtipné, překvapivé, svěží, nové. To, oč se my, od filmu, upachtěně snažíme celý život, umějí od přírody."

"Jaké dítě jste byl vy?"
"Osamělé. Vždycky jsem se cítil trochu jako vyděděnec. Ale nepřipadám si tím nijak mimořádný, podobné pocity má jistě spousta dětí, kterým zrovna "nikdo nerozumí". Jestli jsem někdy zažíval muka, tak to bylo v pubertě. Zpětně myslím, že jsem trpěl depresemi a nevěděl jsem o tom."


"Rodiče Viktora se, předpokládám, podobají vašim rodičům."
"Řekněme, že jsou jejich odlehčenou verzí. Stejně jako Viktor jsem se s nimi trochu míjel, nebyl jsem takový, jakého by si mě přáli. Otec byl profesionální baseballový hráč, a když musel předčasně skončit kariéru, přenesl své ambice na mě. Přičemž já byl samozřejmě dřevo. Asi si z toho vyvodíte, jak to dopadlo, měl jsem pocit, že zklamávám, a sport jsem z duše nenáviděl."

"Nejbližším přítelem Viktora je jeho pes Sparky. I to má něco společného s vašimi zážitky?"
"Samozřejmě. Míval jsem psa Pepeho, byl první, a proto nejdůležitější. Pro dítě je vztah k psovi často první zkušeností s láskou, která je navíc bezmezná a nepodmíněná - tak jako pes člověk člověka nikdy milovat nebude. A bohužel je to i první zkušenost se smrtí. Od začátku víte, že přijde a že to nebude někdy v budoucnu, ale v nepříjemně představitelném horizontu. Musíte se smířit s tím, že ten, koho milujete, jednou nebude, což je pro dítě hodně obtížný úkol."

"Kolik vám bylo, když jste měl ­Pepeho?"
"Tři čtyři roky. Byl nemocný, měl psinku. Pamatuju si, jak mi říkali, že můj kamarád tu se mnou dlouho nevydrží. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bylo mi z toho nepříjemně. S úzkostí jsem se vyrovnával únikem do fantazie, vymýšlel jsem, jak Pepeho nepříznivý osud změnit."

"Odtud potřeba oživovat mrtvá těla, což je i základ Frankeenweenieho příběhu?"
"No jistě, od mala jsem se chtěl stát šíleným vědcem."

"Normálním ne?"
"Normální by mě nebavil. Ne vážně, lidi třeba nechápou, proč miluju Frankensteina, zdá se jim to úchylné. Mě ale nefascinuje samo oživování neživých těl, fascinuje mě možnost stvořit něco trvalého, nesmrtelného. A protože tvorba je podstatou umění i vědy, často je ve svých filmech propojuju. Mimochodem ne náhodou mám slabost zrovna pro animaci, stačí si přeložit to slovo: animace - oživování. Vlastně jsem si svůj dětský sen splnil, jsem takový šílený vědec."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka pluku matka pluku | 9. června 2013 v 0:26 | Reagovat

To je jako profesionální článek v nějakém časopise. Mně se to líbí..

2 Sofie Sofie | 7. května 2014 v 22:37 | Reagovat

Chápu proč tě inspiruje. I já ho v některých věcech velmi obdivuji, ikdyž v některých už méně. Byla jsi se podívat na tu jeho výstavu? Autogramiádu a setkat se s ním?

3 Sofie Sofie | 1. května 2017 v 10:24 | Reagovat

Krásný den Ti přeji, jak se Ti pořád daří? My stárneme a naše blogy chátrají... ale stárneš tím správně pozitivním směrem? :) Sofie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama