Leden 2013

Krátká pohádka o Annie

27. ledna 2013 v 5:25 | Lyra |  Nad šálkem čaje
Za okny houstla tma listopadové noci, podzimní vítr profukoval trhlinami mezi dřevěnými trámy staré chalupy a pobízel plaménky svic ku tanci. Toho dne se mlynář Vojkovský vrátil z města až po setmění, k prosinci mnoho času nezbývalo, lidé se připravovali na zimu a čekali předzvěst prvního adventu a tak skupovali vše, co jim jen obchodníci nabídli. Toho dne mlynář prodal všechnu mouku, se kterou ráno před svítáním mířil na rozvrzaném povozu k nedalekému městu, žil však sám ve staré roubené chalupě a i přes to, že netrpěl bídou ani hladem, dosud nenašel štěstí, ani lásku, se kterou by se mohl o všechno rozdělit.
Teď však seděl na starém slamníku a zcela znaven naslouchal pláči ve větvích okolních stromů. Knoty svící na stolku se topily v roztaveném vosku, vykrajovaly ze tmy obrysy věcí a měnily je v duchy. Pak mlynář přibouchl okenice, zhasil všechny svíce a chystal se odejít na lůžko, jen nejmenší okénko v rohu místnosti nechával noc co noc otevřené a na rámu nechával svítit jedinou svíci z úcty k pouličním tulákům a snad také aby poutníkům osvětlila ztracené cesty. Nikdo však nikdy nepřišel a tak této poslední listopadové noci mlynář usnul a zapoměl.
V noci jej však probudil nezvyklý hlas. Bylo pár minut po půlnoci a nejprve si pomyslel, že jde jen o meluzínu či vrzání větví staré vrby před okny chaloupky, ale to brzy vyloučil, skutečně šlo o dětský zpěv. A jak tak mlynář ležel a neodvažoval se otevřít oči před tím, co by uviděl, nebo snad neuviděl, zpěv se změnil v srdceryvný dětský pláč.
"Tatínku, cožpak ty mě neslyšíš? Tati?" žadonila holčička. Mlynář poznal hlas své dcerušky, která mu kdysi dávno zemřela jedné chladné listopadové noci na zápal plic - jedné noci jako byla tato. Otevřel oči.
"Annie!" vykřikl se slzami v očích a vrhl se k nohám malé světlovlasé holčičky, která stála před otevřeným oknem. Do noci dosud zářil zbytek svíčky.
"To světla nám ukazují ztracené cesty, světla, jako je to tvé tatínku a já ho našla. Už budeme navždy spolu tati..." mluvila holčička, oči jakoby zahleděné do velké dálky.
A mlynář jen klečel, sám, slzy v očích, před dokořán rozevřeným oknem a naslouchal zvukům otevřené krajiny, avšak už nikdy nezapoměl na svou dcerku, která mu slíbila, že nad ním bude bdít jako strážný anděl, jako to světlo, které nechává dosud svítit v okně každou noc. Snad z úcty k pouličním tulákům a snad také aby poutníkům osvětllo ztracené cesty. Ale snad se holčička brzy zase vrátí, blíží se podzim, konec listopadu.


Karel Kryl

22. ledna 2013 v 0:10 | Lyra |  Hudba mého srdce
Už od dětství mám k tvorbě Karla Kryla velice pozitivní vztah i když spíše k jeho hudebním formám. Dodnes vzpomínám na večery, kdy mamka vložila kazetu s jeho písněmi do přehrávače a já jen seděla, naslouchala a plakala nad jeho texty i když jsem byla ještě malá, nevěděla o válkách, zlých lidech a netušila, co mnohá slova znamenají. Myslím, že to byl jeden z oněch večerů, který ve mně probudil lásku k poetickému smutku. Král a klaun, Gloria, Lilie, Salome, Veličenstvo kat, Morituri te salutant - to byla slova, která zdánlivě nic neznamenala pro pětiletou holčičku, i když už jen atmosféra a občasná něha v často tak tragických a beznadějných písních nastolí i u malého dítěte, které neví, co je válka, nezná železné maringotky a neumí mluvit latinsky zvláštní pocit, který jej dohání k slzám, které stále zůstávají jen v písních Karla Kryla. Zvláštní však zůstává, že ač dnes chápu význam veškerých slov jeho písní, už nikdy mě nedojaly tolik, jako právě oněch večerů.


Úvaha o lidské řeči

16. ledna 2013 v 23:27 | Lyra |  Nad šálkem čaje
Říká se, že člověk byl jako jediný tvor světa obdařen darem rozumu, darem myšlení, citu, milosrdenství, odpuštění a v neposlední řadě také darem řeči. Avšak vždy, když se za tmy vracím domů z města a odkudsi z dáli se ozývají zvuky dělbuchů a šeptaná, nic nevyjadřující sprostá slova, stále se mi do mysli vrací jedna a ta samá myšlenka. Mluv pouze tehdy, má li tvá řeč větší váhu, než ticho.
A i přes to, že každý den slýchám mnoho lidských hlasů, mnoho lidských příběhů vím, že hlas není to, co dělá člověka člověkem a já zůstávám stále na pochybách. Je lidský hlas skutečně darem? Vždyť kdysi dávno, v dobách ještě starších, než se lidé naučili mluvit se také museli nějak vyjadřovat - vyjádřit hlad, zimu, noc či třeba nenávist, sen a lásku. Tehdy jsme ještě byli spjati s přírodou, rozuměli si beze slov a napotřebovali sedávat na asfaltových cestách s cigaretou v ruce a křičet bezduché věty. Lidé byli jako dnešní zvířata, nedokázali popsat smrt, sen, lásku ani bolest, které se slovy vyjádřit ani nedají, ale nedokázali své pocity ani skrýt. To oči mluvily za ně, to lidská duše, čistota srdce a přirozená intuice vyjádřily jejich city beze slov. Snad se ztrátou oné čistoty, snad se začátky dob nenávisti a bojů se člověk naučil mluvit, protože zapoměl cítit, zapoměl snít a radovat se z vůně deště.
Snad ještě teď dnešní lovci vlků či jiné zvěře vzpomenou na to pouto, pouto mezi nimi a přírodou. Pohlédnou na temné vlčí oči, které prosí, prosí, aniž by zvíře otevřelo ústa, vylo, či dokonce hovořilo. A v tom je ta potíž. Vzpomínám na slavný Homérův citát, který praví, mluvit mnoho a říkat mnoho není totéž.
Člověk, je možná jediný tvor světa, který dokáže mluvit, ale je tomu skutečně tak? Je řeč skutečně projevem vyšší inteligence? A jak víme, zda zvířata nehovoří mezi sebou tak, jako lidé, jen jejich projev neslyšíme, nebo mu nedokážeme porozumět?
Ať je to jakkoliv vím, že s objevem řeči člověk ztratil empatii vůči sobě vlastnímu, s objevem peněz ztratil cenu přátelství a s objevem mobilních telefonů ztrácí i lidský způsob komunikace - hlas. Vždy s objevem něčeho nového něco starého ztratíme a já doufám, že to jednou nebudeme my lidé, kdo ztratí své místo na zemi.


Plakala

13. ledna 2013 v 23:57 | Lyra |  Nad šálkem čaje
Pokus o moderní báseň.


Plakala
hlavičkou opřena o zídku
urnového háje
(táhla se v nedohledno)

Každá bolest prý přebolí
říkalas mi maminko...

chlad kamení na cestě zebe mezi prsty
cesta se klikatí
mezi hroby

Plakala
kdepak je můj kocourek
maminko?
Kam odešel?

každá bolest prý..

světékla hřbitovních svic
a slzy - drahokamy
rozbíjejí se o matčin hrob

každá bolest prý přebolí...