Prosinec 2012

Na Štědrý večer

28. prosince 2012 v 20:47 | Lyra Melody |  Nad šálkem čaje
"Než začneme, rád bych, abyste věděl, že si velice vážím toho, že jste přišel zrovna za mnou. Víte, jsem už starý, moc přátel nemám a moc příležitostí k rozhovoru také ne. Já vlastně nejsem nijak zvlášť zajímavý člověk a nikdy jsem nebyl, proto nechci, abyste si myslel, že tu ulovíte nějakou jakseříká senzaci, ano? Tak tedy, budu k vám po celou dobu upřímný pane, protože se to stalo tak dávno, že bych vymýšlením nikomu a ničemu nijak nepomoh´ a tohle je možná poslední příležitost, někomu vyprávět příběh, který mě dodnes budí ze snů...


Je to už mnoho let, je to tolik let, že se mi tento datum už dávno v mysli slil se dny ostatními, které jsou si tolik podobné. Vím pouze, že se to stalo na Štědrý večer a že toho dne venku moc sněžilo. Nebyl to ten poeticky krásný sníh, při kterém snílci otevírají okna dokořán, nedbaje okolního chladu, nebo v němž děti radostně pobíhají a chytají vločky do dlaní. Ne, toho večera z nebe doslova tekly proudy vody smíšené s kusy zamrzlého sněhu a já byl velice rád, když jsem za tmy přišel s otcem domů, v rukou větve na vánoční věnec a mohl jsem se usadit s matkou u krbu a poslouchat, jak zpívá vánoční koledy. Pokud si vzpomínám, vždy moc ráda zpívala a já ji často doprovázel na kytaru či piáno, které stávalo v koutě místnosti u okna. Dodnes slyším její jemný, skoro dívčí hlas zpívat ukolébavku, její tenké prsty tančily po klaviatuře a já se tenkrát jen stěží bránil spánku, aby mi neunikl jediný tón. Promiňte mi to zamyšlení, to já jen, je to už skoro padesát let, ale mě se pořád zdá, jakoby to bylo včera. Často se mi zdá, že cítím vůni jehličí, skořice, nebo slyším v nestřeženém okamžiku tóny té písně, kterou zpívala onoho Štědrého večera, nebo když se dlouho dívám z okna, mám pocit, jakoby se stín jejich šatů mihl kolem obory, nebo pod tou starou vrbou. Ach romiňte mi tu nostalgii, ale víte, stýská se mi po domově, po dětství, po dnech strávených v dřevěné chalupě plné vůně pryskyřice, z kamen se vždy ozývalo praskání dřeva. Ach ty časy, ty časy se mi nikdy nevrátí pane...
Promiňte mi. Jak jsem řekl, sedával jsem s ní u krbu, pletl jsem věnec ze smrkových větví a zpívali jsme koledy. Mohlo mi být tak deset let. Otec mezitím upevnil stromek do stojanu, dodnes vzpomínám na tu vůni pryskyřice, kdy železná objímka stojanu prořízla smrkovou kůru a pryskyřice stékala po železných nohách na dřevěná prkna.
"Stromeček krvácí, krvácí a pláče," šeptal jsem si tenkrát pro sebe a slzy zkrápěly mé ruce rozbolavělé a rozpíchané od jehličí. Vzpomínám na soucitný výraz v matčině tváři, když vzhlédla od nedopletené šály, obličej ozářený jedinou svíčkou a jakoby říkala,
"I my pláčeme, pláčeme a krvácíme."

A když jsme stromeček ozdobili, (já vždy vybíral jen ty slaměné ozdoby, připomínaly mi pole v letních dnech), rozprostřeli jsme na stůl vánoční ubrus, připravili rybu a bramborový salát a usedli jsme ke stolu. Jen jedno okno jsme nechali otevřené vstříc nočnímu mrazu a větru a v něm jsme nechali postavený můj svícen ze smrkových větví s jedinou svíčkou - snad pro poutníky, či noční tuláky, ale světla přeci ukazují ztracené cesty. A tak jsme také rok co rok prostřeli jeden talíř a ubrus navíc, snad právě z onoho soucitu a víry v noční světélka, která nám dávají naději nalézt domov alespoň na Štědrý večer. Nikdy však nikdo nepřišel. A tak jsem jen ledabyle rozložil ubrus na prázdné místo u stolu, usedl jsem na svou židli a i přes chlad, který se vkrádal do místnosti otevřeným oknem a roztančil plameny všech svící na stole, jsem si vzal první porci ryby. Než však rodiče stačili usednout, ozval se slabý zvuk, jak někdo zvenku klepe na dveře. Nezdálo se, že by to zaslechli a tak jsem vyskočil ze židle a radostně se hnal ke dveřím. Někdo k nám skutečně zavítal!
Shledal jsem, že mé světýlko ukázalo cestu postaršímu muži v tmavohnědém kabátu, hustými vousy a dlouhými šedými vlasy. Nezáleželo mi na tom.
"Pojďte dál, jen pojďte!", radostně jsem vykřikoval a ukazoval kulhajícímu a promrzlému pocestnému přichystaný talíř. Rodiče si mě nejdříve změřili pohledem, potom se po sobě nechápavě podívali - zřejmě na souhlas. Více už nemluvili, jen se tak nějak zvláštně dívali mým a jeho směrem, snad se báli jeho dlouhých vousů a nemytých vlasů, ale ani on nemluvil a co bylo ještě zvláštnější - ani nejedl. Jen se tak nějak zvláštně nepřítomně usmíval a tak jsem mu povídal já. Vyprávěl jsem mu, jak necháváme každý rok hořet v okně světýlko a prostíráme prázdný talíř. O tom, že na něj dlouho čekáme a že konečně přišel. Vyprávěl jsem mu, jak mám rád vánoce, ale jak se počasí toho roku moc nevyvedlo a tak jsem nemohl jít sáňkovat s dětmi ze vsi jako každý rok. A po celou dobu, co jsem jedl a vyprávěl se rodiče dívali stále vyděšeněji a stále více pokyvovali a pomrkávali, jakoby to byl nějaký čert. A tak se stalo, že Štědrý večer minul a bylo načase jít spát. Neměl jsem však to srdce vyhnat poutníka ven do mrazu a tak jsem ho uložil do staré komory vedle kuchyně. Otec nuceně přikývl. Pak jsem odešel také spát, byl jsem moc unavený z celého dne - z kácení stromku, pletení věnce, zpěvu a dlouhého vyprávění a tak jsem brzy usnul. Více si z toho dne nepamatuji.


Ráno mě probudil křik policistů, rány a policejní houkačky. Nevěděl jsem, co se děje, dveře mého pokoje byly zavřené, jak jsem je předchozícho večera zanechal, než se prudce rozrazily a ve dveřích stál ozbrojený policista. Cosi na mě křičel, ale já měl velký strach, nevěděl jsem co se děje a nerozuměl jsem významu slov. Prudce mnou škubl a táhl mě ven z pokoje. Měl jsem slzy v očích, bylo mi deset let, policisty jsem do té doby znal jen z vyprávění a nekladl jsem sebemenší odpor. Když mě pomalu odváděli zkrz chodbu ven k policejnímu autu, všiml jsem si maminky, jak sedí v křesle zády ke dveřím, v klíně dosud nedopletený věnec. Zřejmě usmula.
"Maminko!", vykřikl jsem, vytrhl se jedinému policistovi, který mě vedl a padl jsem matce k nohám. Věnec jí vypadl z rukou, odkoulel se do kouta místnosti a zůstal nehybně ležet, povadlý, polámaný - takový nosila nevěsta. Chytil jsem matičku pevně kolem ramen, ale i ona se zkácela z křesla k zemi. Byla mrtvá a v očích měla tentýž výraz, se kterým mě tenktát soucitně varomala,
"I my pláčeme, pláčeme a krvácíme..."
Propukl jsem v dlouhý neslyšný pláč a stále objímal mrtvou maminku kolem pasu. Policisté mě od ní chtěli odtrhnout, chtěli mě odvést.
"To ten muž, muž s dlouhými vousy..." šeptal jsem a skrze pláč popadal dech. Prkennou podlahu zdobily kapičky její krve a drobné dětské stopy, které se ztrácely kdesi v chodbě..."


Sestra Burtonsová už chvíli pozorovala pacienta v cele číslo 59 a neubránila se zděšení při slovech, která muž šeptal,
"Zabil mi mou maminku, mého tatínka...", plakal.
"To je Henry Stanton," ozval se hlas za jejími zády. Vyděsil ji.
"Nemusí vás děsit, sestro Burtonsová,", pokračoval Dr. Fobisher, "často jakoby mluvil sám k sobě, nebo k lidem, které vidí jen on, ale je takřka neškodný."
"Proč je vlastně tady?" nedala se odbýt. Pacientova slova ji zaujala.
"Je to už moc dávno, co ho přivezli. Býval to hodný chlapec, ale jednoho dne jakoby se pomátl a vyvraždil celou svou rodinu - matku i otce. Tenkrát z toho byla velká senzace, zvláště proto, že to bylo zrovna na štědrý večer," pronesl doktor s kamenným výrazem ve tváři.
"Panebože!" zašeptala sestra a rukou si zakryla ústa.
"Jak je to dlouho?"
"Dnes v noci to bude padesát let..."



Příběh bez citu

19. prosince 2012 v 22:27 | Lyra Melody |  Nad šálkem čaje
Byla jsem nařčena, že má díla obsahují přemíru citu, proto jsem napsala tento příběh zaměřující se na děj a dialog.



Byl pozdní zimní večer, slunce už dávno zapadlo za obzor a poryvy sněhu, který se snášel z nebe už od samého rána jen občasně prořízlo matné světélko lucerny, jak si kdejaký poutník razil svou cestu do blízkého hostince. Sníh byl zdánlivě neprostupný, lucerny se houpaly v přívalech prudkého větru a sněhu, boty zapadaly do závějí, než se stromy okolo cest rozestoupily a pocestný spatřil nízký osvětlený domek - lucerny zářily nad vchodovými dveřmi a v oknech se svítilo.
"Je to už moc dávno, co byla taková zima, jako je ta letošní," vstoupil John Doyles do osvětleného hostince a prudce za sebou zabouchl dveře. Vítr vháněl vločky sněhu do světnice, roztančil plameny svic na oknech a rozvířil prach i kouř linoucí se z kotle u krbu.

"Pamatuji si jednu takovou zimu a nemusím vám snad připomínat, co za hrůzné věci se může jedné takové zimní noci stát. Jen si vzpomeňte na to ticho, na tu opuštěnost člověka v noční zimní krajině, kdy neslyšíte ani vlastní výkřik. Víte, komu patří ten hrob beze jména, tam, nahoře na kopci?" pronesl s ledovým klidem muž, u stolu v temném koutě místnosti. Zdálo se, že je to jeden z těch, kdo znají mnohé krvavé příběhy a legendy, mnohé tragédie lidského života a přece se jim nezmění ani výraz v obličeji.

"Ale nezačínej zase s těma svýma povídačkama, Allane." vypískla drobná žena, která se lokty opírala o stůl po jeho pravici. Svíce rudě ozařovala její už tak brunátnou tvář a z jejích výrazů bylo poznat, že není zcela střízlivá.

"Jen vyprávějte, rád si poslechnu děsivý příběh, navíc mě moc zajímá, komu ten hrob patří. Vypadá skoro nenápadně - kříž ledabyle stlučený z dubových prken, snad jakoby někdo nechtěl, aby se někdo kdy dozvěděl o člověku, který v něm leží," pokřikoval John a vyklepával si sněhové vločky z kabátu. V přítmí potemnělého hostince tály a vytvářely na prkenné podlaze tmavé skvrny. Na okamžik se zahleděl onomu muži do tváře, ledabyle přehodil svůj promočený kabát přes židli a usadil se tak, aby mu mohl hledět tváří v tvář. Jen na stole mezi nimi prořezávalo tmu drobné světélko, které jakoby měnilo jejich oči v žhavé uhlíky.

"Tak tedy," šeptal Allan, "jistě víte, že kdysi dávno žil v naší vesnici jistý muž jménem James McRior. Býval to dobrý člověk, pracoval u zdejšího dřevorubce, celé dny trávil v lese. Jen on sám a tupé rány, které zasazoval do kmenů svou ostrou sekerou. Avšak lidem se vyhýbal, nikdo z nás ho ve skutečnosti ani moc neznal. Žil právě v tom domku pod tím vysokým kopcem, dost daleko, od našich domků i polí. Avšak měl své problémy, své starosti - to vám tady řekne každý. Staral se o svou nemocnou matku, až se zdálo, jakoby stárl a umíral s ní. Ale jednoho dne zmizel, proslýchá se, že po matčině smrti utekl do lesa, ve kterém trávil takřka celý svůj život. Myslím, že dodnes žije sám v té staré opuštěné hájovně, dvě hodiny cesty odtud, ale nedoporučoval bych vám tam chodit pane, a to nejen kvůli tomu sněhu..."

"Mluvíte o McRiorovi?", ozvala se náhle opilá žena. Ten před námi přeci utekl do lesů, protože měl na rukou cizí krev - krev toho chlapce!" šeptala, oči zastřené mázdrou opojení - zrcadlily se v nich plameny svíček na stole.

"Já vím Jossie, ale ani to není jisté," obořil se za ženu Allan.
"Hezky popořádku," pokračoval, "Jak už jsem řekl, James bydlel v tom malém domku pod kopcem, pracoval od rána do večera v lese a staral se o svou nemocnou matku. Avšak i přes veškerou snahu vydělat si na živobytí, či jen na dříví do kamen, neměli skoro co jíst, matčin stav se rychle zhoršoval a James každé ráno za tmy tiše odcházel z vrat se sekerou v ruce a vracel se, když slunce zapadalo jen proto, aby za ten drobný peníz, který dostával, udržel svou matku při životě. Pochopte, byl to jediný člověk, kterého na světě měl. A když se jednou vracel za tmy domů, přes rameno sekeru jako každý den, už z dáli viděl, jak jsou dveře jejich chalupy otevřeny a z předsíně září světlo. Vykrajovalo ze tmy obrysy předmětů okolo, vrhalo jejich stíny do prachu před prahem a James poznal, že se stalo něco hrozného. Zrychlil krok. Dveře se hýbaly ve větru a vydávaly skřípavý zvuk postřeleného zvířete. Když James vstoupil, spatřil jen hořící svíci na stole a pod ním ležela na podlaze jeho matka. Nezemřela, jen ležela, oči v sloup a němě pohybovala ústy. Ležela v kaluži rozlité vody, zřejmě upadla, když nesla džbán ke stolu. James se k ní sklonil a klesl na kolena. Poznal, že jeho maminka umírá, ruce měla chladné, prsty svírala jeho dlaň.
"Jamie, můj malý Jamie. Jsem unavená. Moc…unavená," zašeptala slabým hlasem a zavřela oči. To bylo naposledy, kdy do nich James pohlédl, jeho maminka zemřela…" zašeptal Allan a jediným douškem vyprázdnil sklenici, která stála před ním na stole.

"A ty říkáš Allane, že ten hrob na tom kopci je její?" probrala se náhle opilá Jossie, která mezitím seděla se sklenicí bourbonu v jedné ruce a druhou si podpírala hlavu.
"Ne, ne! Ten nemůže být její, vzpomínám si na ten pohřeb. Konal se dole ve městě na hřbitově u Warmhill," rozhazovala rukama, že málem převrhla skleničku.

"Uklidni se Jossie," okřikl ji Allan, "Neřekl jsem, že je ten hrob její a poslouchej. Od doby, co jeho matka zemřela, neměl už James sílu ani důvod žít. Často hleděl do prázdna, do tmy ven z otevřených dveří, nebo jen bezduše pozoroval hrací strojek, který jeho matka tolik milovala. Už neměl důvod chodit do lesa, neměl důvod vydělávat peníze, ani kácet stromy. Přes den sedával na její proleželé a provlhlé posteli, pozoroval ptáky na oknech a svíčky na stole, nebo jen bezhlasně plakal. Slzy jen tekly po jeho tvářích tak, že si ani nedokázal vybavit, proč pláče. Žil ze dne na den, pil vodu ze studny na dvoře a snad ani nejedl. Ovšem noci byly o moc horší. Celé dny přemýšlel a tma dává mnohem více prostoru pro fantazii, než světlo. Děsilo ho ticho opuštěné budovy, v skřípajících trámech jakoby slýchal její sípavý hlas, "Jamie, Jamie!"
A v té tmě mu před očima tančil její zsinalý obličej, zavřená víčka a chvějící se rty. Trám zapraskal.
Jamie! Jsem moc unavená!" A James věděl, že usnout znamená zemřít. Jeho matka také trpěla únavou, usnula a už se neprobudila. Věděl, že jeho život pozbyl smyslu, ale vzdát se ho nehodlal.
"Jamie, Jamie, jsem unavená, tak unavená," šeptaly praskající trámy, kvílela meluzína okolo oken. A James věděl, že pokud nechce ležet po jejím boku u hřbitovní zdi Warmhillské fary, nesmí usnout.
A tak celé noci proseděl přede dveřmi chalupy, naslouchal pláči ve větvích okolních stromů a kvílení v praskajících krovech. Už ani svíce nezapaloval, jen hleděl do tmy. Snad doufal, že zahlédne obrys jejích bleděmodrých šatů mihnout se kolem dveří. A snad si také přál, aby tomu tak bylo.
"Maminko!" volal často, když bezcílně bloudil po setmělé chalupě,
"Maminko, slyším tě, kde jsi?"
Avšak matku už nikdy nespatřil. Jak říkám, žil ze dne na den, často pospával v její staré posteli tak, že si ani neuvědomoval, že spí a jak dny míjely, stalo se, že nastal čas dušiček. A jelikož James svou matku nadevše miloval, nemohl si odpustit návštěvu jejího hrobu. A tak když hodiny odbily třetí odpoledne, zvedl se James ze země, kde právě ležel a vydal se pomalým krokem směrem k Warmhillskému hřbitovu dole ve městě. Lampy okolo cest už dávno svítily, vítr proháněl listí po liduprázdných ulicích, jen za jedním z vysokých domů na náměstí zaslechl ozvěnu koňských kopyt. Bylo chladno, ale James nebyl schopen vnímat tělesný chlad. Byl příliš vyčerpán duševní bolestí a nedostatek spánku mu bránil přirozeně vnímat. A jak tak bezduše kráčel po dlážděné cestě směrem do města, spatřil na kraji cesty stát drobný kočár, kočí svíral v pravici závěsnou lucernu. Přistoupil blíž a spatřil, že na podušce kočáru spí malý chlapec. Podzimní vítr si pohrával s jeho světlými vlásky, cuchal mu ofinu a rozechvíval závěsy v oknech kočáru.
Toho dne James na hřbitov nedošel. V mžiku popadl spícího chlapce do náruče a utíkal s ním do dvé chalupy. Zdálo se, že přes kvílení větru si kočí únosu ani nevšiml. James roztřesenýma rukama svíral to teplé tělíčko zabalené do vlněné přikrývky a tiskl si ho k hrudi. Proběhl okolo kašny na náměstí a když bezel o dlážděné cestě, chlapec se pohnul a ze sna promluvil, "Tati?"

"Ty teď spíš chlapče, jen spíš…" šeptal James a slzy stékaly po jeho obličeji chlapečkovi do vlasů. Pochopte, James věděl, že matka usnula a už se neprobudila, věděl, že sám nesmí usnout, pokud nechce zemřít a teď si myslel, že to dítě umírá.
Doběhl domů, položil spícího chlapce do matčiny postele a naposledy vyšel na dvůr pro lopatu. Chtěl mu vykopat hluboký hrob - tam, nahoře na kopci. Vzal lopatu, přehodil si spící dítě přs rameno a vyšel na cestu. Přes kopec žádná ulice nevedla, lampy nesvítily a jeho kroky vydávaly tlumené zvuky, jak si razil cestu seschlým listím. Když konečně vyšel na vrchol, položil spící tělíčko do vlhkého listí a zabořil lopatu do promoklé rašeliny. A tak se stalo, že James McRior vykopal hrob."

Allan se odmlčel, lidé v hostinci už se nesmáli, nepovídali si, jen smutně hleděli na Allana, na jeho roztřesené ruce a zklopené oči. Hleděli pohledem pozůstalých, kteří čekají, až kněz přečte zesnulému poslední requiem. John pohlédl na Josii. Zdálo se, že značně vystřízlivěla, obličej měla bledý, pohled zamyšlený stale upřený na Allana.
"Já to věděla. Věděla jsem, že tam pohřbil to dítě, ale že byl ten chlapec ještě živý, když ho… Proboha!" šeptala a bledýma rukama si zakrývala ústa, oči se jí leskly potlačovanou histerií.

"Ne, ne, ne, Jossie," šeptal Allan a roztřesenými prsty si mnul čelo. Svíce na stole vrhala stíny do jeho zděšené tváře. Snad se zdálo, jakoby sám Allan slyšel tento příběh poprvé, byl bledší, než Jossie.
"To není jeho hrob," pokračoval šeptem.

"Že není?" ozval se pojednou John.
Allan němě zakroutil hlavou, pohred zarytý do černého dřeva stolu.
"Není to hrob toho chlapce, jen poslouchej dál," pronesl už silnějším, ale stále tichým hlasem a zhluboka se napil ze sklenice whiskey, která stála na stole.

"Ten chlapec nezemřel," nabyl znovu své duchapřítomnosti a ač se stale třásl po celém těle, vyprávěl dál.
"Ten chlapec nezemřel. Probral se takřka chvilku před tím, než mu James podepsal ortel smrti. Věděl, že je v nebezpečí, věděl, že mu hrozí pohřeb zaživa. Řádnou chvíli už naslouchal, jak lopata ve vytrvalých intervalech naráží na tvrdé hroudy promrzlé hlíny. Věděl, že si James myslí, že je mrtvý a take to, že když se pohne, vyděsí ho jako nic na světě. Jen si to představte, jedné temné podzimní noci kopete hrob v opuštěné krajině a najednou se tělo, které leží na trávě před vámi pohne a promluví. V tu chvíli vámi projede tak silný pocit posvátné hrůzy, že ho ani nelze popsat. A tak se chlapec jen pomalu posadil, shodil si pokrývku z ramen a zívl. V tom okamžiku James vykřikl, upustil lopatu do listí vedle jámy, jíž vykopal a hnal se proti chlapci s rozpřaženýma rukama. Chtěl ho udusit, udusit a pohřbít. Ale dítě bylo rozespalé, odpočaté a vyhřáté z teplé přikrývky a tak jen uskočilo na stranu. Pološílený a vyčerpaný James upadl tváří k zemi do hlíny. V tu chvíli se hrůza zmocnila i chlapce. Hleděl na tu temnou siluetu v roztrhaném, špinavém oblečení, na její trhané pohyby, zuřivý výraz. Chlapec vykřikl. James už se však zvedal ze země a s tlumenými steny se hnal směrem k chlapci. Nebyla jiná možnost. Dítě popadlo lopatu ležící ve zkypřené hlíně mělkého hrobu a zarazil ji sápajícímu se muži do hlavy. Jeniná rána, tupý náraz, pramínek krve mu tekl do očí. Zastavil se uprostřed pohybu a padl na kolena. Chlapec uskočil, když se muž neslyšně kácel do suché trávy. Ještě chvíli sebou třásl, krev vytékala a vpíjela se do země. Pohled stale upřený na dítě, už nebyl schpen pohybu. Třes ustával, hlava klesla na stranu a oči se zavřely. Zůstaly nehybné, neozval se jediný zvuk. James McRior usnul a zemřel - naposled."
Poslední slova Allan jen šeptal a oko pátravého pozorovatele by mohlo odhalit černé oči plné slz. Ruce se mu třásly, hlas přeskakoval.

"Jak to můžete všechno vědět Allane? Řekl jste to inspektorovi?" zeptal se se vší duchapřítomností John, Jossie si ho však změřila zlostným pohledem, než se obrátila zpátky k Allanovi.

"Chudák chlapec," šeptala objímaje muže kolem ramen. Ve tváři měl nečitelný výraz a třásl se po celém těle. Nedbal však jejích utěšujících slov či dotyků a obrátil se k Johnovi.

"Víte, to já byl ten chlapec," zasípal.
"Jeho tělo jsem pracně dotáhl do mělkého hrobu, který si sám vykopal a spěšně jsem ho zaházel promoklou zeminou. Stál jsem před hrobem muže, kterého jsem zabil, podzimní vítr si pohrával se zbytky listí na stromech i s mými vlasy, ale to ticho - to ticho mě děsilo nejvíce. Jen občasně jsem zaslechl vrzání větví v koruně stromu jak listy povlávaly po větru. Děsily mě ty zvuky, zdálo se mi, že šeptají. Šeptají a pláčou jako ten muž, jehož krev navždy ulpívá na mých rukou. Ozvala se rána - to lopata opřená o kmen stromu a nevydržela nápor větru. Spadla do trávy. Zdálo se mi, že opět slyším ten zvuk - zvuk, při němž jsem rozrazil lidskou lebku lopatou. Nechal jsem ji ležet a s hlavou plnou myšlenek jsem se pomalu vracel domů. Věděl jsem, kde se nacházím a v pořádku jsem se vrátil - promrzlý a unavený.
Dnes, když chodím kolem hrobu beze jména, je pokrytý bahnem a listím, připadá mi jako tečka za životem, jenž minul. Ten hrob nahoře na kopci není nikoho jiného, než Jamese McRiora, který si ho sám vykopal," Allanovi tekly po tvářích slzy a zkrápěly dřevěný stůl. Chvěly se v záři pohasínající svíčky. Třásl se po celém těle, hlas zeslábl náhlým rozjitřením mysli špatnou vzpomínkou.

"Vy víte, kdo tam leží, víte, že je James McRior mrtev a že se pro vás nevrátí. Proč jste mě tedy předtím varoval před tou opuštěnou hájovnou hluboko v lese?" dožadoval se odpovědi John, oči se mu leskly nadšením z dobrodružství, o kterém dnes v hostinci slyšel. Allan zvedl hlavu od stolu, hřbetem ruky si setřel zbytek slz a napil se whiskey. Plamen svíce mu vrhal na obličej stín tak, že byly vidět jen dvě krví podlité, uslzené oči. Zlehka promluvil.
"Víte, ta hájovna patřila mému otci, bydlel jsem tam jako malý chlapec, ale když jsem dospěl, odstěhoval jsem se do města. Když jsem ho před deseti lety opouštěl, byl moc unavený a dodnes tam leží na lavici u stolu - leží a spí."