Listopad 2012

Stín na měsíci

26. listopadu 2012 v 23:05 | Louisia |  Nad šálkem čaje
První kapitola románu o lidech, kteří byli napůl vlci a proto i přes svou lidskou povahu, dobrotu a pochopení k ostatním museli zůstat opuštěni a nenáviděni těmi, kdo by měl být sám pokládán za vlky - lidmi. Pokus o román o hodnotách života, o nenávisti v lidském životě a nepochopení člověka člověkem. Jsme všichni jen lidé.

Té zimní noci les obestíralo tajemné ticho. Byla to jedna z těch nocí, kdy na nebi nevisí jediná hvězda a přesto odkudsi zdáli přichází zvláštní záře, která osvětluje čerstvě spadaný sníh mezi stromy a mění ho v drahokamy. Ze sněhu trčely holé a pokroucené stromy, které vzpínaly své větve k obloze jako ruce umrlce a já si mezi nimi razil sněhem svou dávno už zapomenutou cestu. Příroda spala, ale já pod tou hustou bílou pokrývkou vycítil, že les už se probouzí. A v oné noci, kdy se člověk leká jen vlastního pokrouceného stínu a v nastalém tichu slyší jen tlukot vlastního srdce jsem došel k lesní mýtině, uprostřed níž se tyčil dřevěný kříž. Stromy se kolem mě rozestoupily a přede mnou jakoby se třpytilo moře z perleti. Přímo nade mnou zářil dorůstající měsíc, osvětloval tu bílou nádheru, aniž by mu stará stromoví stínila svými větvemi. Po celou noc jsem nezaslechl jediný zvuk, neucítil jediný pach, který by svědčil o nezvaném společníku a tak jsem bez váhání vystoupil z úkrytu lesa a zanechával za sebou jen tiché šlépěje. Mé boty se s lehkostí nořily do vlhkého sněhu, dlouhý plášť klouzal po jeho povrchu, jakoby čeřil jeho klidnou hladinu a já už zanedlouho stál pod ledabyle stlučeným křížem, který se ač nedotčen truchlivě nakláněl, jako by sám plakal nad příběhem, jenž ležel pod ním. Tobias, kterého sklála ruka jeho vlastního otce, vlčí mládě pohřbeno zde uprostřed lesa s výhledem na nebe, kam jsem ho sám před několika desítkami let uložil, aby zde bez pohřbu, rakve, rubáše i modlitby navždy odpočíval. Tobias - můj vlastní syn.

Dodnes si se slzami v očích vzpomínám, jak jsem v nastalé zuřivosti a nenávisti k sobě samému ryl dlaněmi promrzlou hlínu, až mi z rukou tekla krev.

Posadil jsem se do sněhu, zády se opřel o dřevo kříže a nechal slzy volně stékat po tvářích.
"Tobiasi, můj synu," šeptal jsem s pohledem upřeným na nebe. Bylo šedé, bez jediné hvězdy, jen na severu jsem spatřil drobné světélko, jak se Večernice snažila ukrýt v neprostupné mlze.

"Nádherné hvězdy. Sem si tak lehnout a zemřít." ozval se sotva slyšitelný hlas z druhého konce mýtiny a já si teprve teď všiml drobné postavy, která se krčela pod vysokým stromem. Poznal jsem, že je napůl vlk.
"Hledáte odpuštění?" pokračoval dotyčný a pohlédl do hvězdného negativu tam, kam jsem prve hleděl já. V dáli za ním se mezi stromy povalovaly chomáčky přízemní mlhy.

"Nemá mi kdo odpustit," odtušil jsem bezbarvým tónem a nespouštěl oči z oblohy.

"Pak vězte, že není co odpouštět, pane. Milujete hvězdy, je to tak?"
"Nenávidím je."
"Jistě k tomu máte důvod, jen měsíc osvětluje ztracené cesty."
"Tak je to..."

Odmlčel jsem se a sledoval, jak si drobný muž - skoro chlapec, klestí cestu až ke mně. I přes svůj tichý hlas a klid v jeho hnědých očích vypadal velice mladě, i když jsem věděl, že to nemusí nic znamenat. Své vlnité tmavé vlasy měl ledabyle rozhozené po pomačkaném kožešinovém límci a zpod kabátu mu k lýtkům splývala vlčí oháňka.
"Tak nenávidíte," zkoumavě pronesl, když viděl, že můj obličej se za celou dobu téměř ani nepohnul. Sedl si vedle mě do sněhu a nechápavě na mě pohlédl.
"Snad mě ani nedokážete pochopit," šeptal jsem.
"Dle naší vlčí přirozenosti nás obloha fascinuje, nicméně i přes všechna příkoří, jenž svět nabízí, přes všechno zlo, útrapy, bolesti a smrti světa, hvězdy sále září - úplně stejně. Jsou jako obrazy na zdech popravčích cel. Hledí stejným pohledem na zlo i krásy světa, nedokáží milovat ani nenávidět a proto já nemohu milovat je. Svět je bez soucitu můj příteli. Jsou to ty samé hvězdy, které pozorovali odsouzenci na smrt úzkým okénkem ve zdi své poslední noci, když se modlili k nebesům, která se po tisíc let ani nepohnula. Jen čas od času poctí zem svými slzami v podobě deště," dokončil jsem svou řeč a uvědomil si, že také pláču.

"Jsme zavrženi pro svět a svět je zavržen pro nás," povzdychl jsem si.
"Co přiměje vlka, aby ztratil víru ve všechno dobro světa?"
"Tobias…"
"Váš syn - ublížil jste mu, je to tak?"

Pohlédl na příčný trám kříže, kde bylo nožem vyryto jméno a rok 1456.

Pokýval jsem hlavou na souhlas a schoval tvář do dlaní. Chlad okolního sněhu mi dával pocit jakéhosi falešného bezpečí. Jako bychom pro tuto bezhvězdnou noc byli jedinými tvory světa - každý stejně a přeci jinak ztracený.

"Pro mě už není útěchy - tma byla na začátku a tma bude i na konci cesty," zašeptal jsem smířlivě a pohlédl mu do očí. Ty se však dychtivě rozzářily a já i beze slov poznal, že touží po odpovědi. Zrcadlilo se v nich nebe.

"Vím, že se trápíte, pane."
"Pak také víte, že nestojím o plané útěchy."

"Nepřišel jsem vás utěšit."

"Odejděte - prosím."

"Povězte mi o něm," nedbal mé prosby.
"Povězte mi o něm a já odejdu."

"Ne, vy nikdy neodejdete, nejste jeden z těch, kteří dokáží odejít."

"To máme očividně společné," upřímně se pousmál a oči se mu zaleskly neskrývaným vítězstvím.

"Už dávno nemám kam jít. Snad patřím jako otec ke svému synovi."
"Je krásné, když otec miluje své dítě," odtušil nezúčastněně a já poznal, že skrze něho hovoří chlad zimní oblohy. Mraky se pomalu rozestupovaly a odkrývaly tak ta malá zlatá světélka, která jako by této noci zářila jen a jen pro nás. Odvrátil jsem zrak. Zdálo se, že si toho všiml.

"Zavíráte oči přede mnou, zavíráte oči pod nočním nebem. Jste vlk…"
"Ano, vlci nedokáží unést vraždu vlastního dítěte, o to spíše ne když jeho krev navždy ulpívá na vašich rukou a vy navždy budete tápat ve vlastní mysli, kterou naplňují jen útržky krvavých příběhů po tom jeho. Po příběhu vašeho syna, kterého jste jedné bezhvězdné úplňkové noci sám zabil."

Němně pootevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
"Mnohokrát jsem prosil o to, abych zde ležel namísto něj, nebo alespoň směl jednou spočinout po jeho boku," pokračoval jsem, hlavu sklopenou tak, aby se jediná hvězda neodrážela v mých očích.

"Mnohokrát jsem prosil o to, aby zbloudilá střela lesního lovce probodla mé srdce. Vyzáblé tělo by tiše padlo do sněhové pokrývky, aby bez jediného výkřiku vypustilo duši. A až by jej lovečtí psi vypátrali, našli by jen mladého světlovlasého muže s šípem v zádech a vlčí oháňkou coby důkazem toho, že si zasloužil zemřít. Zbyla by jen krvavá stopa na sněhu, ticho zimního lesa a věčně nezodpovězená otázka, proč tvář onoho mrtvého měla ve své smrti tak smířlivý úsměv na tváři. Mé tělo by ze strachu spálili na hranici, zakopali na rozcestí, nebo u hřbitovní zdi a já už se nikdy nesetkal se svým synem."

Zvedl se ve mně prudký neslyšný pláč.

"Věříte, že se s ním někdy shledáte?"
"Co na tom záleží? Nedokázal by mi odpustit a lidé jako my nepatří do nebes."

Zašeptal jsem ve své nově nalezené bolesti a nedbaje okolního chladu jsem si lehl do sněhu pod dřevěný kříž, ruce ledabyle rozhodil kolem sebe a na okamžik si přál ležet tváří v tvář vybělené drobné kostřičce. Cítil jsem ji v zmrzlé hlíně hluboko pod sebou. Myšlenka na náš společný hrob, na společný věčný spánek, jímž v objetí navždy odpočívají otec a syn, mrtvý a vrah - oba vlci a přesto si tak vzdálení, mě naplňovala podivným klidem.
V mysli mi tančil jeho drobný obličej, jaký jsem si pamatoval z dob jeho žití, drobná vlčí očka mě oddaně pozorovala, když v tom se proti mé vůli obraz změnil a mně se naskytl pohled na zkrvavenou dětskou lebku. Z šedých vlčích očí zářících touhou po životě zbyly jen prázdné důlky.

Zatřásl jsem hlavou a otevřel oči. Na pozadí černé oblohy jsem spařil sněhové vločky, které se v bezvětří snášely k zemi a zakrývaly naše někdejší cesty lesem. Tak je to, čas vyléčí naše rány, naše hroby zavanou sněhem a ráno opět vyjde slunce.

Nehnutě jsem ležel ve sněhu ozářeném tisíci hvězd, mraky mezitím odpluly, hustá mlha mezi stromy odstoupila - byla krásně čistá zimní noc, snad nedotčená lidskýma rukama, jakoby žádní lidé nikdy nebyli. Zvláštně utěšen klidem okolního lesa, chtěl jsem se podívat na hvězdy, ale nedokázal jsem to - ve výhledu mi bránilo příčné ráhno dřevěného kříže.

"Vaše bolest mě dojímá, pane," nehnutě seděl zády opřený o neopracovaný trám, sněhové vločky se mu zachycovaly v dlouhých tmavých vlasech a padaly na kožený kabát - snad jakoby ho zde u dětského hrobu chtěly navždy připoutat k dřevěnému kříži. Jeho tělo by brzy zaválo sněhem, v němž by po dobu zimy zůstalo nedotčeno a až by sníh roztál, nikdo už by nepoznal tvář muže, jenž tu leží.

"Pak vás dojímá i vaše bolest."
"Já nikdy neměl syna, nikdy jsem neměl koho milovat. Snad jen touhu žít."
"Pak byste to měl být vy, kdo se trápí a já ten, jehož vaše bolest dojímá."

"Pokud chcete, litujte mě," zašeptal.

Smutný tón v jeho hlase mě donutil se posadit. Přes padající sníh už jsem nedokázal rozeznat cestu, kterou jsme přišli. Naše stopy zavály sněhem, hlasy umlkaly v noční prázdnotě opuštěného lesa. Jen on sám seděl dál nehnutě, jako přikován k dřevěnému kříži - jakoby byl jeho nehybnou součástí, oči stočené k obloze, na které tančily tisíce hvězd. Zrcadlily se mu v očích.

"Nesmíte tak zoufale tíhnout k jeho smrti, nebo sám zemřete."
"Ať se tak stane. Nezáleží mi na tom."
"Nemůžete za to, víte přeci, co dokáže úplňkový měsíc provést s člověkem, jako jste vy."

"Vím, a proto si zasloužím zemřít," odmlčel jsem se a ve vlastním smutku ucítil, jak mi po tváři stéká slza.

Můžeme umírat sebeukrutněji, zemřít mladí pro cizí potěšení, nebo být poraženi v boji o čest a přesto má tvář mrtvého tak blažený úsměv na tváři. Slzy setře vítr, oči se navěky zavřou, aby mohl odpočívat v chladné zemi. Vypadá, jako by spal. A přeci někdo pláče, přeci jen se něčí slzy rozbíjejí o kámen, který však na plačících neleží. Mrtvý má jistotu, které živý nikdy nedosáhne - jistotu věčného klidu.