Říjen 2012

Vzpomínka na otcův statek

9. října 2012 v 22:59 | Louisia |  Nad šálkem čaje
Už jako malá holčička jsem se tam moc ráda vracela. Byla to velká šedivá budova obehnaná vysokou cihlovou zdí, která jak šla léta, obrostla bodláčím. Vlastně to byl velký starobylý statek, který rodina mého otce koupila kdysi od Němců po druhé světové válce, a jelikož nikdy nebylo dost peněz na opravu, hrávali jsme si jako děti uprostřed bodláčí, zdí odříznuti od okolního světa a a šedivý dům na nás upíral své slepé oči v podobě rozbitých oken v nejvyšším patře. Dům obklopovaly dvě rozlehlé zahrady, spojené velkým průjezdem a branou pro vozy a koně. V zadní části stavení stálo několik stodol, pár výklenků, které nikdo nevěděl, k čemu sloužily a velký děravý slamník. Pamatuju si, jak jsme s bratrem večer lehali na seně, kolem se linula slaměná vůně a prach poletoval ve vzduchu. Průhledem ve střeše jsme pozorovali nebe dokud jsme neusnuli. Tak bych chrtěla jednou žít. Vzpomínám na den, kdy otec s dědou našli pod schody na půdu lidskou kostru zavázanou do lněného pytle, vybělenou časem, jakoby tam ležela tisíc let.
Je na tom cosi bizarního, ale já ono místo nepoznala jiné. Vždy jsem se těšila na zimní či letní prázdniny, až opět ulehneme do letitých postelí a budeme naslouchat pláči ve větvích okolních stromů. Často jsme slýchali v pozdních nočních hodinách, kdy jsme ač jako děti jediní nespali, zvuk kytary kdesi nad námi. Vybrnkávala jakousi známou melodii, než k ránu zase utichala a my opět odcházeli na stinný dvůr, či do staré kůlny nebo slamníku objevovat nové hry.
Jistě, snad každý dospělý člověk či dítě s trochou duchapřítomnosti by si vše rozumně vysvětlilo, nedávalo všemu takovou váhu, či se dokonce bálo, ale pro mě to býval dům snů, kde obrazy světců na zdech ožívají, dům mě pozoruje kalnýma očima a kytara hrává sama po nocích snad jen proto, že na ni nemá kdo hrát. Škoda jen, že po otcově odchodu zůstala chalupa jeho rodině a tak už se tam nikdy nevrátím. Opustil nás, když mi bylo osm. Ale snad bych se tam ani vrátit nechtěla. Pohled dospělého člověka by jen smazal ty kouzelné vzpomínky, které chovám z dětství.



Stařenka

9. října 2012 v 21:18 | Louisia a Mikuláš Jařanský |  Nad šálkem čaje
Na starém nádraží kde vlaků končí poutě,
v mraze tam stojí poslední lavička
a na ní sama krčí se v koutě
a třese se zimou promrzlá babička.

Je zimní večer - pozdní již hodina,
do jejich bílých vlasů sněží.
"Kdepak je babičko, kde je tvá rodina?"
"Již dávno v zemi mrtva leží."

"Načpak tu čekáš? Na poslední vlak?
Pročpak v tak pozdní hodinu?"
"Čekám já chlapče na zázrak,
dnes uzřím svoji rodinu."

"Dnes uzřím ji ač z živých není,
až zapálím za mrtvé svíce.
Zdalipak věříš v převtělení
ve bělostné holubice?"

Pak babička vstala a rozžala svíci,
temnotou zableskla drobounká jiskřička,
"Vraťte se ke mně - mí milí spící!"
šeptá si do ticha prokřehlá babička.

Pak z krovu přístřešku zazněl hlas křídel,
hvězdy snad pohasly ve chvíli onu
a jas se vznes´ jak od stínidel,
když usedali na peronu.

A babičce vlhnou dojetím víčka,
když spatřila několik holoubků sivých.
"To za vás dnes vzplála moje svíčka,
vy moje vzpomínky ze světa živých."

"Tohle můj syn, má ztracená dcera
a muž - zemřel roku, co byli jsme svoji..."
"Myslíte holoubky? Vrkají do večera..."
"To nejsou ptáci! To andělé moji."

Dál babička mluví do nádražní ozvěny,
dávno již klečí na promrzlé zemi,
"Jaképak dějí se na světě přeměny,
však stále stejnými zdáte se mi."

Tak minula noc a nastal den již,
v ranním dnes rozbřesku tu poslední lavička,
kdo tudy procházíš, prosím tě slyš,
že na ní pod sněhem spí mrtvá babička.


To noci včerejší tu stařenka umrzla,
když krmila holoubky v nejvyšší hodině.
Snad vlastní nebesa po smrti nalezna
a snad se vrátila ke svojí rodině.

Kdo přijde blíž, ten všimne si svíce
vyhaslé - zaváté již od večera
a nad ní v krovech vrkají holubice,
je jich však o jednu více, než včera.




Balada listopadová

1. října 2012 v 20:55 | Louisia a Mikuláš Jařanský |  Nad šálkem čaje
Ticho se halilo podzimním večerem,
pěšiny zavály ztlelými listy
a měsíc záře tisíce luceren,
barvil mi do ruda zaváté cesty.

Já vydal se té noci v adventu předzvěsti,
sesbírat bylinky, než napadá sníh,
mnoho jich na nemoc, či proti bolesti,
voňavých kvítků v listí ukrytých.

Tak tiše došel jsem, kde cesta se ztrácí,
a v korunách stromů utichá pláč,
kde déšť z rudých listů stromů nekrvácí,
a zde zvláštní bylinka - co je to zač?

Lístečky strhané, květ barev podzimu,
vždyť je to měsíček - zde uprostřed mechu.
"Jakpak se kytičko těšíš na zimu?
Zmrzneš a zemřeš, vem si mou útěchu."

Vtom opodál pod keřem z šípkových plodů,
sedí tam pod listy malinká holčička,
větve jí střásají do klína vodu,
a z úst se jí line bezslovná písnička.

A já jen opodál utrhl přesličku,
dál holčičky rtíky si báseň šeptají,
"Posviť mi více, pobledlý měsíčku,
hle na ty stromy, jenž na nic se neptají."

A já jen po svém sbíral dál fialky
barev zralých mešních vín,
a dívka zatím jen navléká korálky
ze zralých rudých jeřabin.

Pak pomalu došla doprostřed cesty,
halena jen vlasy plnými hlíny,
a doruda se zbarvily dosud zelené listy,
když z rukou sypala na zem jeřabiny.

"Jen napij se stromečku znovu jak prve,"
z rukou jí prýštily zarudlé kapičky.
"Jen napij se stromečku mojí krve,
neb zmrzneš jako tamhlety kytičky."

A kam dopadla ona kapička rudá,
kde ona se dotkla svými rudými vlasy,
tam seschnul list a usnula půda,
a po větru odvály seschlé již klasy.

Tak jsem ji poprosil o pár čerstvých kvítků,
bylinek či léčivých listů stromů,
a vydal se vstříc novým zítřkům,
s bylinkami vrátil jsem se domů.

Té zimy však synáček můj podlehl nemoci,
jednoho večera ho zachvátil chlad,
však ani mé kytičky nemohly pomoci,
dnes mohu naň jen vzpomínat.

A tak jsem se vydal na ono místo,
kde z žil dětem proudí plody jeřabin,
však kde to jen bylo není mi jisto,
na louce se rozrostl pouhý blín.

Tak pohřbil jsem synáčka pod šípkový keř
a dnes půjdu nasbírat bylinky na zimu,
však kdo tedy půjdeš - i cizinče věř,
že kvítí na hrobě má vždy barvy podzimu.