Září 2012

Balada štědrovečerní

24. září 2012 v 20:51 | Louisia a Mik |  Nad šálkem čaje
Je časné ráno Božího hodu,
brodím se sněhem - jda k bohoslužbě,
však pod kružbou portálu na posledním schodu,
spí v sněhu zaváté, vyhublé robě.


Očička zavřená, blažený úsměv,
skor zcela zahalen ve strhaný šat,
"Vždyť je to Ježíšek," značí ten zjev,
opřený o zeď u kostelních vrat.


To noci včerejší ten chlapeček zahynul,
když chtěl najít domov svůj na štědrý den,
když k srdci po matce šáteček přivinul,
té noci nalezl jen věčný sen.


Já vídal ho často jít po cestě z oblázků,
když jda bosky nesl drobné kytičky,
však nikdy nechodil domů si pro lásku,
kyticí zdobil hrob svojí matičky.


Též noci včerejší matinku navštívil,
zasněžené mohyly jen zářily ze tmy,
"Tak se nám maminko sešel rok s rokem,
dodrž cos slíbila - k sobě mě vezmi."


Prosba dětské modlitby jen do noci zazněla,
z dáli se ozýval hlas půlnočních zvonů,
"Je to už mnoho dní, cos matičko zemřela,
vezmi mě prosím konečně domů."


Však mohyla zatím jen sněhem se pokryla,
v okolních stromoví vánek tiše pláče,
snad zdálo se, jakoby se matka vrátila,
snaže se probudit promrzlé spáče.


"Ach maminko moje, neslyšíš snad?
já vracím se k tobě matičko po roce,
vždy jsem tě míval nadevše rád,
tak alespoň přeji ti Veselé Vánoce."


Pak chlapec jen smutně odvrátil tvář,
kde dnes hlavu složí v tak velkém městě?
Vtom zahlédl podivnou zlatavou zář,
za branou hřbitovní - na kamenné cestě.


Tak dítě se rozběhlo sněhem až k svíci,
vždyť tuto postavu spatřil kdys na faře,
nosila lucernu, když pozvedla ji k líci,
spatřil v něm chlapeček chudého lampaře.


"Ach pane já vždy nosil na hrob jí kytičku,
a nikdy jsem nezapoměl v létě hrob zalít,
kde však dnes naleznu svou zlatou matičku?
Dnes - na Štědrý večer ji nemohu najít."


"Tvá matka mrtva je - nehledej ji víc,
neb tě Bůh zatratí, můj nebohý synu,
radš se zaň pomodli u kostelních svic,
však věz chlapče, že ty neneseš tu vinu."


A bosé nožky jen brázdily kamínky,
už z dáli dítě vidělo obrys kostelních vrat,
jak zdáli by vidělo ze svící plamínky,
a mezi nimi - maminčin šat.

"Už rok mami snažím se nalézt domov svůj,
nebo snad místo, kde skryl bych se v jeho zdech,
teď však budu s tebou, notak mami, stůj!"
Běží chlapec sněhem a popadá dech.


Už doběhl ke kostelu, jehož nezná jména,
skrz kostelní okna záře se line,
z vrat vychází po schůdkách mladá žena,
jenž na svůj klín chlapce si vine.


"Ach odpusť mi synu můj, teď konečně mě zříš,
jak vystupuji v hlase štědrovečerních zvonů,
a za mnou se tyčí velký dřevěný kříž,
však dnes už synu můj vrátíme se domů."


Usedla na první schod u kostelních vrat,
v náruč si přivila svého malého andílka,
a chlapec tak nalezl svůj domov. Snad
byl pro něj jako vánoční nadílka.


A tak jsem ho nalezl - blaženě snít,
očička zavřená - jakoby spal,
ve světě bez lásky dál nemohl žít,
snad pro jeho štěstí jsem pro něj neplakal.