Leden 2012

Jak hodnotím lidi ve svém okolí? - úvaha

14. ledna 2012 v 2:36 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Na světě je mnoho hvězd, mnoho zemí, mnoho lidí a přestože se občas mohou zdát všechny hvězdy, země i lidé stejnými, ten, kdo je má skutečně rád je rozezná mezi tisíci. Ale rozezná je proto, že je má rád, nebo je má rád proto, že jsou jiní? Snad každý z nás je takovou pomyslnou hvězdou mezi tisíci, hledí dolů z oblohy na své pomyslné soudce a věří, že on sám je tou nejzářivější hvězdou. Není to tak dávno, kdy člověk kteréhokoliv odlišujícího se jedince odsoudil na smrt. Ale pokud chce člověk vyniknout, musí se stát "jiným" a být "jiný" s sebou vždy nese neporozumění a nechápavé pohledy těch hvězd, které září obyčejným a mnohdy jen umělým světlem.
A my stojíme na dně moře, hledíme na jeho hladinu, kterou nazýváme oblohou a věříme, že hvězdy, které se na ní zrcadlí nejsou jen odrazy skutečných lidí. A ač o nás naše obrazy vypovídají mnoho, umělá tvář, vzhled, či jen neoriginální oblečení činí z nás hvězd, které jsou všechny tak krásné svou neobyčejností jen kopie skutečné krásy, která ve skupinovém oblékání tak snadno zaniká. Jistě, snad každý člověk chce mít své místo na zemi, a lidi, kteří tam venku na něj čekají, ale nesmíme v hledání novodobého ideálu ztratit sami sebe.
A já ač se leckdy snažím zapadnout mezi své vrstevníky a vyhnout se nechápavým pohledům, stále věřím, že jsem neztratila nic ze své pozoruhodnosti, kterou si s sebou nese každý z nás.
Když se dnes podívám na nebe, nebe už nehledám. Vidím spoustu neonových světel, které se nazývají hvězdami a vím, že ač se dnes originalita a přirozenost necení, stále máme světla, která nám osvětlují ztracené cesty. Vždyť bez bílé nevynikne černá, bez tmy nevynikne světlo a bez umělých světel - neonů na barech a kavárnách, bez pouličních lamp a reflektorů nevynikne ta prapůvodní krása nočních světélek, ke kterým obrací oči snad už jen básníci.
A nakonec, snad se i mezi těmi umělými světly - dívkami na zastávkách s umělými zlatými vlasy, džínami a bundou do pasu, (takovou, že už se jen hlasem liší od svých vrstevnic) najde skutečná hvězda, která si setře z obličeje všechny barvy a malování a začne mít ráda svou tvář takovou, jaká se nám jeví už od počátku věků . Didská tvář je krásná - lidé jsou krásní takoví, jací se narodili. Vždyť k malování máme malíská plátna, nikoliv vlastní tvář, která byla už krásnou stvořena. Každý člověk je vyjímečný a když dokáže odolat pomíjivým módním trendům a na chvíli se zastavit ve svojí době, dokáže zazářit jako ta hvězda. Žádný soudce, který by soudil - jen člověk sám.

Zarudlé kytice

12. ledna 2012 v 15:24 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Nad hlavami prokletých gotická fiála
na chrámu prastarém ve stínu skryta,
do tváří duchovných lhostejnost vryta,
do hávů pohřebních inkvizitor oděn,
kde krev se umývá ve svěcené vodě
a hudba kostelní však nikdy nehrála,
zahrada kamenná - prorostlá hroby,
krče se v houštinách ztracené doby,
kde v sutaně prochází nocí co nocí,
duchovní kteří se modlí do půlnoci,
žmoulaje rukama růženec s korálky,
na hrobech mezitím vyrostly fialky.

Modravé květiny barveny purpurem
co krve stopami na kleštích a skřipcích,
zarezlé železo, mřížoví bez oken
- zděšen až k šílenství oleje klokotem,
smrt dýchá z obrazů o starých světcích,
kněží se hrouží do vlastních niter,
klaně se až k zemi, "Oh, deus mater."
Kolena vyryta v mase až do krve,
vzpomíná jak kdysi poklekl poprvé,
na oči člověka visícím na skřipci
a jeho tvář potom, když v rakev klesl,
grymasa řezaná šílenci - rytci,
sám opat v čele tu rakev v hrob nesl.

Snad přijde ta doba, kdy fialky železné
zdobeny krví zmučených lidí,
vrzaje ve větru jak víka rakví,
což znají jedině prastaří mrtví,
seschlými bulvami v chrám tiše hledí,
za nocí bezesných na oltáři sedí.
Snad chrámy šílenství zří rudé kohouty,
snad kruté duchovné zazdějí ve sloupy,
mrtvoly vyskočí z hrobu jak světice,
ve spárech třímaje zarudlé kytice.

Chrám

12. ledna 2012 v 15:04 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Mé tělo však nespočine ve chrámu Vítově,
najdete mě pod zemí na starém hřbitově,
kde však má duše nenalézá klid,
však kde snad bych mohl své kosti vystavit?

V bezesné temnotě kryptoví románských,
kde tma je hustější, než promoklá plsť
v kamenné skříni bohatě zdobené,
kol dórských pilířů sto rakví královských,
do prostor bez vzduchu - pro plíce mrtvoly,
zříš hrůzný smrti dar - snad pocta Šotoly.

Z podlahy, ze stropu do vlhka vhalené
rakve i lebky snad - z tvrdého kamene,
umrlci bez lebek, bez srdcí - sami,
zrůdně tu otvíraj kostěné tlamy.
Skelety bělené oděny v haleně
na víka bušeje spárem kostlivým,
prokleté kněžstvo do vitrají hledící,
vzdávaje snad čest svaté Heleně.

V pískovci sloupoví dórského pilíře
kde stropy se sesuly do klínů mrtvým,
skrz vitraje spatřivši přízraky oděné
do hadrů plesnivých - královské malíře,
kteří se přidali k pohřebním hodům,
zříš krále bez moci - propás svou dobu.
Já mrtvý bez tváře soužím se v tichu,
v mrákotách smrti mé - vyhřezlé z břichu,
v něž žhavé olovo v tělo si liji
a co je nejhorší? Že ještě žiji.