Listopad 2011

Podivná myšlenka

27. listopadu 2011 v 21:41 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Když se ráno podívám do zrcadla
a vidím, kolik vrásek a šedých vlasů
přinesla mi minulá noc
a vážním navíc dvě kila
(přesto si nevzpomínám, že bych večer pila),
přemýšlím nad tím, kolik vrásek a šedých vlasů má
a kolik vlastně váží ten svět, který mě obepíná.
Snad nese odpovídající váhu
a měří tak deset sáhů
a snad podoben je tvaru kola lokomotivy.
Netuším, kolik kolo váží, kolik váží vlak,
metro, autobus, výtah ni rakev, ve které ležím.
Neodhadnu váhu smrti,
ani těch malých železných strojů,
jen vím, že jejich tíha leží na mně.
A já cítím tíhu věků
když mě tyto braky
a lidské vraky
zasypány tisíci zraky
unášejí a já vím jediné.
Je to ta samá tíha, která leží na těch,
kteří si (tak jako já) nesou svůj kříž
tam - na vrchol Goldoty.

Šibík vs Saudek

27. listopadu 2011 v 21:38 Nad šálkem čaje
Vím, vše už bylo mnohokrát napsáno, mnohokrát řečeno, mnohokrát prožito, tak proč mám př pohledu na fotografii nekonečné pouště, či odrazu nebes v očích mrtvého pocit, jako by vše bylo poprvé? Fotografie - snad dokáží zastavit proud plynoucího času. Snad dokáží zachovat okamžik lásky, okamžik štěstí, okamžik smrti. Snad přinesou nesmrtelnost nebesům, zrcadlících se v slepých očích dítěte. A jako básně jsou odrazem duše básníka, obrazy duše malíře, potom musí být fotografie odrazem duše fotografa.
A snad stejně jako mezi lidmi jsou i takoví, kteří nehledají krásu v obecně přijatelných krásách světa, nesnaží se okouzlit veřejnost obnaženými lidskými těly, která jsou sice poutavá, ale zdaleka ne tak procítěná a duchaplná jako obraz vzájemné lidské lhostejnosti, zoufalství a smutku, vyrytého do tváře, či jen nostalgický pohled do shořelého domu. Je všeobecně známo, že nic se neděje nadarmo, každému okamžiku předchází jiný a nový následuje, tak proč mám při pohledu na dílo pana Saudka pocit "umělosti"? Snad se nezabývá příběhy, které každé umělecké dílo vypráví, jeho díla jsou jen umělé utopistické okamžiky přítomnosti, které nemají minulost, budoucnost, ba ani hloubku. Jsou jako pre-raphaelistické portréty barokních žen - ač velkolepé a zajisté také krásné, nelze je milovat, nelze je pochopit, nelze je prožít. Jsou to jen výjevy z nám nepoznaného, pro někoho snad krásného světa, který snad chápe jen autor sám.
Oproti tomu fotografie pana Šibíka mají úplně jiný přístup k realitě. Oproti jednoduchým i když poutavým expozicím, hledícím z fotografie jako cosi bizarně přirozeného, se zde rozkládá daleko širší rozhled. Pan Šibík zaměnil zdánlivou umělou krásu za šokující záběry smutku, utrpení, nostalgie a smrti, ale i štěstí, které ve chvíli neštěstí nelze pochopit. Nejen ve štěstí je láska, nejen růže jsou krásné, nejen zemřít znamená smrt. Na těchto fotografiích je nejen znát myšlenka skutečného příběhu v nich se ukrývajícím, tyto fotografie jsou příběhy samotnými. Můžeme se děsit, můžeme si uvědomit, můžeme litovat, plakat, milovat a třeba i nenávidět. Můžeme plakat nad krásou noční pouště a hvězdného nebe, můžeme litovat lidského neštěstí, můžeme se děsit neměnné reality. Zvláštní však zůstává, že ne pitvorné fotografie bez duše, ne tak dlouho aranžované a zdánlivě dokonalé expozice, ale jen opravdová realita sama v nás dokáže vzbudit hlubší city, které nám otevřou oči před něčím, co jsme dlouho měli před sebou.