Srpen 2011

Jabloň - povídka

22. srpna 2011 v 4:29 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Po smutečním obřadu jsem bezeslova odešel. Neměl jsem to srdce déle se zdržovat na místě, které bude nadále jejím novým domovem. Po celou tu neskonale kratičkou dobu v porovnání s celým jejím životem, kdy kněz hovořil, nejednou jsem se zahleděl pozůstalým do tváře. S úžasem hleděli na jeho vlnící se ústa, která se otvírala a zavírala v pravidelném rytmu tak, jako se otevírají krvácející rány a v jejich tvářích se neobjevil jediný důkaz toho, že rozumí, co říká. Potichu stály - postavy, zahaleny do černých oděvů podobných rubáši, opíral se do nich podzimní vítr a cuchal jim vlasy. Zdálo se mi, že ne ona, ale ONI jsou ti mrtví - jejich kalné a ztuhlé oči upíraly se k nebesům bez jediné známky strasti nad zesnulou, nehybné bledé paže byly blahosklonně svěšeny podél těla tak, jak se mrtví ukládají k věčnému spánku a černé těžké látky, do níž byly jejich těla oděny povlávaly ve větru. Snad dávali mi tímto právo klást si svému svědomí nevyslovené otázky.
Naposledy jsem pohlédl do tmavé jámy, ve které se černala dubová skříň. Tak tady má věčně spát má vroucně milovaná matka. Postavy v rubáších se za mnou tiše otočily, když jsem se spadaným listím brodil uličkou mezi starými hroby. Hřbitov ve starém Walesu byl už velice starý, že snad jen zdejší kostel pamatoval dobu jeho založení. O většinu hrobů se v této části hřbitova už dlouho nikdo nestaral, vlasy mramorových soch byly pokryty mechem, ruce svázány popínavou révou - většině z nich dokonce chyběly, jména na náhrobcích se už nedala přečíst...
"...zesnulá však neodešla sama, odnesla i kus nás samých a navždy její duch zůstane v našich srdcích..."
Zaslechl jsem ozvěnu hlasu, jak kněz končil svůj připravený smuteční monolog a všiml jsem si, jak se ústa černě oděných v jedinou chvíli otevírají k poslednímu slovu, "Amen".

Už jsem se za sebou neohlédl. Jel jsem zcela sám na koni po neobyčejně úzké rozblácené cestě, rozježděné kočáry i koňskými kopyty - rezavé mraky visely nade mnou z popelavě šedé oblohy a já doufal, že dorazím ještě před setměním. Cesta chmurnou krajinou se zdála nekonečná a já neváhal pobídnout koně ku cvalu. Teprve když se krvavé slunce sklánělo k obzoru, spatřil jsem před sebou nemalé sídlo svého rodu.
"... její duch zůstane v našich srdcích..."
Slova onoho kněze mi zazněla v uších, když jsem otevřel železnou bránu a spatřil zahradu, která kdysi patřila mé matce. Bylo však žalostné vzpomínání, co zahrada kdysi byla a co je nyní. Spadané podzimní listí volně se povalovalo po pozemcích i mezi záhony, které mi nyní - zdobeny uvadlými květy nemálo připomínaly hroby. Uprostřed zahrady vždy stávala veliká fontána, na jejíž dně teď hnily desítky rozložených listů. Celé zahradě však vévodila vždy tak překrásná a rozsochatá jabloň, která kdysi plodila ta nejkrásnější jablka, která jsem kdy viděl. Dnes tu stála stejně honosná jako kdysi, již dávno neplodila jablka, její kmen obrostl břečťanem, listí opadalo mezi záhony podobné hrobům a jabloň nad nimi rozpínala svou smutnou náruč. Když jsem byl malý, matka zakopala k jejím kořenům drobnou skříňku.
"Jabloň je tak krásná a silná proto, že jsem do skříňky vložila své srdce," říkávala. Při této vzpomínce jsem se lehce pousmál, nadevšechno svou jabloň milovala. Však jednoho dne matka prudce onemocněla, žádný z místních lékařů si nevěděl s její nemocí rady. Teploty následovala prudká horečka, která ji často přiváděla do stavů bezvědomí - mrákoty trvaly několik dní, často křičela ze spaní slova, kterým jsem nerozuměl. Takto hrůzně stonala několik týdnů, následovalo mírné zlepšení, než si ji Smrt odvedla na věčnost. Hrůzně, přehrůzně skonala má drahá matka! Dnes mám při vzpomínce na její vleklou nemoc pocit, jako by jabloň stonala a umírala s ní. Matně si vzpomínám na chladné jaro letošního roku. Už odmala trpím nespavostí a tak jsem se v pozdních nočních hodinách často sám - nerušen ničí přítomností procházel po pozemku, což však nikterak neškodilo mému vždy tak zádumčivému duchu, který ve mně dřímal. Již v raném dětství jsem přirozené dětské hry a hračky zaměnil za nikým nerušené sledování takřka neměnného západu slunce, či četbu starých knih, které pojednávaly snad už ani nevím o čem. Samota mi nikdy duši netížila tak, jak by snad dle přirozenosti člověka měla. Ba naopak - vyhledával jsem ji. A snad také proto jsem vždy čekal na příhodnou chvíli, kdy budou moji vrstevníci dávno spát, abych si mohl zaslouženě vychutnat osamělou procházku po noční zahradě. Oné noci letošního jara jsem čekal až do pozdních nočních hodin, abych se mohl potichu a nikým nepozorován vyplížit z potemnělé místnosti. Matčina choroba se už jasně hlásila ke své moci a ona dlouho nemohla usnout. V nadlidské urputnosti jsem nehybně seděl ve vzpřímené poloze na své posteli tak, abych v matčině hlavě rozjitřené horečkou nevzbudil podezření, že mě nezmohl spánek. Knot svíce na stolku blízko její postele se topil v roztaveném vosku, kmitavé světélko vykrajovalo ze tmy obrysy věcí a měnilo je v duchy. Ozařovalo její bledou zsinalou tvář podobnou mrtvé, víčka se chvěla ve smrtelných mrákotách - tak hrůzných když se rty pohybovaly a vlnily v pravidelném rytmu a nevycházel z nich žádný zvuk, ni hlas mé milované matky. Snad když po několika hodinách konečně usnula, tiše jsem se vyplížil z pokoje a jako už mnohokrát jsem vkročil do noční tmy. Jarní noci jsem vždy miloval - poslední zbytky sněhu pokrývající trávníky zářily ze tmy a já se zasněně pousmál noci do tváře. Snad kdyby tenkrát nesvítil měsíc tak silně, nepovšiml bych si drobných bílých kvítků, které se mrtvé povalovaly u kořenů rozsochaté jabloně, která snad jako by už tenkrát vycítila, že matčin poslední den se neúprosně blíží…

Minulo několik dní, které jsem promarnil bezcílným blouděním po domě a myšlenkami na svou vroucně milovanou matku. Ne, nestýskalo se mi, na samotu jsem byl od dětství zvyklý, avšak její odchod narušil můj monotónní řád. Už nenaslouchal jsem horečkou blouznícímu hlasu, kterému jsem nerozuměl, nemusel jsem hodiny trávit s upřeným pohledem do tmy jako nebožtík - svíce na jejím stolku uhasla navěky. Snad tížilo mě jediné - poznal jsem strach z ticha. Celé dny i noci mi kvílelo do uší, kroužilo nade mnou skryté ve tmě a jeho tíha jako by zahalila celý dům i zahradu, bránila mi promluvit, dýchat i myslet. Ticho - ten odporný démon, nemajíc tělo ni duši. TICHO, ten neviditelný přízrak, strašící mrtvé v jejich rakvích, drtí jim plíce, číhajíc ve tmě a těšíc se z jejich strachem rozšířených a mrtvých očí tak ztuhlých ve chvíli smrti. Sžíravé ticho však nezahnaly ani zvuky četných hudebních nástrojů, starý gramofon dokola přehrávající jakýsi monotónní valčík, ba ani hrací skříňka, kterou jsem jako malý chlapec dostal darem od vzdálených příbuzných z Londýna. Ano, ach ano, snad jeden jediný pozemský zvuk dokázal zaplašit tu nesnesitelnou úzkost, kterou jsem nedokázal za nic na světě přemoci. Jen tehdy, když přišel jsem do blízkosti matčina stromu, kvílení ticha ustávalo. Jen slabý šum podzimního větru v koruně vysokého stromu, na kterém bezmála zbývalo jen několik desítek suchých listů dokázal mé zmučené duši přinést alespoň minutu klidu.
Od doby, kdy jsem objevil zázračný lék proti hrůznému jekotu ticha, sedával jsem na staré lavičce blízko jabloně téměř celé dny. Podzim již značně pokročil, listí všech okolních stromů dostalo barvu krve, však na mém blahodárném stromě již zbývalo pouze několik pokroucených do černa zbarvených listů a já věděl, že až z jeho větví spadne poslední lístek, nebude mé nemoci léku. A tak jsem celé dny sedával pod jeho mocnou korunou, která chránila mou mysl před hrůzností ticha a přemýšlel jsem, jak bych jen mohl opět jejím listům navrátit život.
Tak uplynulo opět několik dalších týdnů, které jsem promarnil hledáním léku, který by mé jabloni opět vdechl duši. Stále jsem spoustu svého času sedával na lavičce v jeho objetí, avšak zima se neúprosně blížila, tráva i zbylé listí bývalo pokryto jinovatkou a hlas ticha už doléhal k mým uším i tehdy, když jsem jako již obvykle seděl pod matčinou jabloní a snažil se vychutnat si chvíli klidu. A tak jedné deštivé noci, ve které hlas ticha opět neustával, nalezl jsem ve svém šílenství odpověď.
Té noci mi křičelo přímo do uší, jeho nesnesitelný jekot mísil se s údery hromů, doprovázenými jasnými blesky, které každou chvíli, kdy hrom utichal, osvětlovaly místnost, vnikaly až do temných koutů, kde stála matčina postel a mně se na ten okamžik zdálo, jako by tam stále ležela živá, oči vytřeštěné ke stropu a snažila se přemoci svou osudnou nemoc.
"Jabloň je tak krásná a silná proto, že jsem do skříňky vložila své srdce," zazněly mi v mysli její dávná slova a já konečně pochopil…

Noc byla hluboká a ve své hustotě zdánlivě neprostupná. Zpod vík rakví ukrývajících se v troskách poničených hrobů trčely kosti. Blesky prořezávaly půlnoční tmu, vykrajovaly z ní obrysy náhrobků a ty jako by se dávaly do tance. Tyto krátké přerývané zášlehy světla s přízračnou zřetelností ozařovaly zkypřenou zeminu pod mohylou, která nesla jméno mé matky. Položil jsem lampu na vlhký trávník, světélko mírně zakmitalo a zabořil jsem lopatu do kypré a promoklé rašeliny.
Trvalo bezmála hodinu, než jsem zaslechl, jak lopata narazila na dřevěné víko rakve. Rukama jsem odházel zbytky hlíny, které mi bránily při odklopení víka, teprve potom jsem ji s námahou otevřel. Stál jsem nad otevřeným hrobem s výrazem kněze, který ho zde před několika měsíci takto zanechal. Zvědavě jsem hleděl do temné jámy a němě jsem pootevřel ústa, když blesk ozářil siluetu uvnitř. Bledá - téměř až mrtvolně bílá tvář mé matky zářila se tmy, těsně semknutá víčka jako by se chvěla společně s plamenem uhasínající lampy, ústa již prozrazovala známku mírného rozkladu. S výrazem šílence vrhl jsem se na její ztuhlé tělo v ruce třímajíc malou loveckou dýku, chystajíc se k nejhoršímu. Látka tiše zapraskala, když jsem nůž zaťal do čistě bílého rubáše zesnulé. Tam, kde se látka třepila, odhalila se bílá kůže, která svými tmavými skvrnami prozrazovala známky postupného rozkladu. Tlumený výkřik prořízl noční tmu, když jsem ostří zabořil do světlé kůže v místě, kde se ukrývalo netlukoucí srdce. Z místa, kde se špička nože ztrácela v těle zesnulé vytékaly černé praménky studené krve, smáčely mi ruce i oděv a šarlatově rudý samet, který pokrýval vnitřek matčiny rakve barvily do černa. Zbývalo jediné. S nadlidskou urputností rozřízl jsem nebožčin hrudník a neubránil jsem se mírnému výkřiku, když se kůže rozhalila a mně se naskytl pohled na krví zčernalý hrudní koš. Žebra hlasitě zapraskala, když jsem je holýma rukama roztáhl a konečně pohlédl na její nehybné srdce. Skoro s precizní přesností jsem opatrně přeřízl tepny i cévy, které bránily jeho oddělení od zohaveného těla zesnulé. Z uťatých žil odkapávala zčernalá krev a plnila hrudní dutinu.
Už jsem na nic nečekal. Srdce zabalil jsem do staré košile, rakev jsem ledabyle zakryl dubovým víkem a spěšně zaházel promoklou zeminou. Snad pokryje ji brzy hřbitovní kvítí a o mé návštěvě se nikdo nedozví. Naposledy pohlédl jsem na mohylu s matčiným jménem ozářenou kalným světlem měsíce, spěšně jsem proběhl mezi starými hroby a vrátil jsem se zpět na panství.


"Jabloň je tak krásná a silná proto, že jsem do skříňky vložila své srdce," opakoval jsem si zasněně, když jsem zpod kořenů vysokého stromu vykopal drobnou skříňku. Víko bylo už zarezlé a neslo na sobě reliéf malé baletky s holubicí. Neubránil jsem se mírnému úsměvu, když jsem do skříňky vkládal skutečné srdce zabalené do černé látky. "Už bude dobře," opakoval jsem v myšlenkách onomu stromu. Od této chvíle, se jabloň mé matky - má jabloň opět zazelená a snad s sebou přinese i trochu té lidskosti, když jsem ji daroval jediné srdce, které jsem kdy miloval…