Září 2010


Mému milému :)

23. září 2010 v 21:59 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Ach má láska k tobě je obloha jasná,
jak měsíce odraz v jezeře krásná,
jak lesk očí tvých ve světle svíček,
jak perly jež kanuly zpod sevřených víček,
jak v lednu kvetoucí lilie na hrobě,
jsi můj strážný andílek v své lidské podobě,
jsi můj krásný rytíř ve zlaté zbroji,
jež vydobyl srdce mé i duši moji,
jsi ten, na nějž vzpomínám za svitu měsíce,
jsi všechny mé hvězdy, jichž je na tisíce.
Jsem navěky tvoje, nechť je tedy vidno,
že naše srdce se spojila v jedno.
River

Má mysl nemá smysl

12. září 2010 v 21:48 | Rosalina z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Upozorňuji, že tento článek je dva roky starý. Některé fráze dosud občas používám, ale s obsahem textu mám dnes jen pramálo společného.

Hustilkou podřezávám klacky
a tiché výkřiky draly se z hrobů,
nezávisle na horečce, kterou už nemám.
Odešla zavřenými dveřmi sotva jsem objevila stetoskop.
A škrabka na brambory se noří do živého masa.
Drásá nervy a pobízí tě k pronajmutí cesty do záhrobí.
Už si nechci kroužkovat všechny dny v kalendáři s poznámkou "den mé smrti".
Vytahuji si z oka střepy z rozbitých oken - už nevidím. NEVIDÍM! Jakou mají barvu?
A tak se svěřuji počítači se svými city, hledím do očí prázdných oken a šeptám modlitbu - v oknech se zhasíná.
Nebe je rozřezáno dráty telefonních kabelů. Když padá déšť, šumí jako moře. Když je však obejmeš, milostrdně tě pohltí.
Vyznávám lásku mobilnímu telefonu, objímám starou deku, která snad kdysi měla něco znamenat. Smývám si líčidlo kyselinou sírovou - smaže mou tvář!
Už teď lituji své budoucí sebevraždy, ale nelituji té minulé. Zhasni světlo a zapal záclony a koberce, lásko. Chci vidět sluneční svit. Dnes spolu půjdeme na věčnost.
Pláču. "Zdalipak bude tvé tělo stále tak dojemně hřát, až spolu budeme ležet v rakvi?" Topím se v ničem a nevolám o pomoc. Už nelži o svém životě, ani o své smrtelnosti.
Zasněně se usmívám při pohledu na komín městského krematoria. Nikdy z něj nepřestane stoupat kouř.
Záclony vržou ve větru, jako vrata mučírny. Volám rodičům, na druhý konec místnosti a prosím je o smilování nad částmi zvířecích těl, které chtěli mít k obědu.
Prahnu po klíči k otevřeným dveřím. Všechny cesty světa se stočily k hřbitovu - potěžkaly rakev, aniž by ji přijaly. Pokud mám žít v Praze, nechte mě odejít.
Volám své lásce a mlčím. Mlčela jsem i tenkrát, když jsem ho poprvé potkala a mlčet budu i v hrobě. Můj život je mlčení a výkřk je má smrt.
Toužím po očích. Už tenkrát jsem je viděla z dálky, blikaly na mě odstínem nebe a já netušila, že vidím jen zrcadlo.
Dívám se z okna do tmy. Zatahuji závěsy a počítám kolik let už jsem neviděla svůj život, ke kterému nemám důvod. Vlastně jsem ho nikdy neviděla...
A moje dcera mění se v tarantuli. Spinká. Běhá mi mráz po zádech při představě svého otce i mého otčíma. Skřípu zuby - zní to jako otevřené víko rakve.
Pondělní rána mi utahují smyčku kolem krku - nikdy se nesmířím s tím, že po pondělí bývá úterý a za týden znova. Rutina mi přepaluje tepny vyhaslým zapalovačem. Vyškrtám ty dny z kalendáře a budu předstírat, že nikdy nebyly.
Piju cosi černého co není a nikdy nebyla Coca Cola.
Mečem odřezávám končetiny, které čnějí zpod vík rakví. Jsou to ruce těch, kteří od lásky a smrti čekali něco víc - ruce sebevrahů!
ttz

Upadající

9. září 2010 v 22:17 | Rosalina z Yoricku |  Ze snů Eleonory
Ten pohled, když se ráno podíváte z okna - řady nočních svítilen lemují ztracené cesty v mlze. Mdle se krčí v řadách kolem cest jako hroby v Předvečer všech svatých, na kterých si umrci zapálili vlastní svíce. A dále - dále jdu rozbitou cestou nevěda kam. Nebe je rozřezáno dráty telefonních kabelů, lucerny uhasínají, hvězdy blednou - další probuzení do všedního dne, který snad bude mým posledním. (Jako ten včerejší.)
thgžtz

Jeden podivný názor

6. září 2010 v 20:02 | Rosalina z Yoricku |  Ze snů Eleonory

Celý svůj dosavadní život jsem snila o člověku, který by mi byl zároveň i andělem, jehož přítomnost by mě činila šťastnou. Dlouho jsem snila o člověku, se kterým bych si rozuměla i beze slov, snila jsem o někom, kdo se jako já rád dívá na hvězdnou oblohu, kde jeho tvář spatřím pokaždé, když vítr rozežene mraky a mě se naskytne pohled na dorůstající měsíc v úplňku. A tehdy se v mých (a snad i v jeho očích) rozzáří všechny hvězdy, které nelze spočítat. A i přesto, že je mi teprve sedmnáct let, vím, že s tímto člověkem jsem ochotna strávit celý svůj život. Mám svou lásku - mám pro co žít a proto pro mě květiny kvetou i v lednu a hvězdy září i za letního dne. A až jednou zemřu, vím, že jsem nežila nadarmo. A právě díky tomuto člověku jsem poznala, jak krásně si dva lidé dokáží rozumět i beze slov. Poznala jsem ten pocit, když člověk pláče štěstím a následné rozpaky když zjistí, že je šťastnější, než doposud kdy byl. Poznala jsem krásu ticha, kdy křídla nočních motýlů přehluší hlas rozladěné loutny ve vašem srdci. I mé dříve tak nihilistické vnímání světa se změnilo - důkazem věčného a neumírajícího citu, citu, který existoval ještě dříve, než o něm lidé začali psát - citu, který měnil historii, budoval svět a také bořil hradby - důkazem lásky, která dokáže zachránit lidský život i přesto, že pro ni většina lidí nedokáže žít.

"Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně."
(Václav Hrabě)
ft