Červen 2009

Obraz života

21. června 2009 v 3:05 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Stalo se to tehdy na podzim - v té pozdní roční době, kdy už ani duše umělcova nedokáže zaplašit ty šeré přeludy úzkosti, neustále dotírající na bezbrannou, takřka nic netušící lidskou mysl. Tehdy, stejně jako už mnohokrát předtím, stál jsem nad dosud čistě bílým malířským plátnem ledabyle postaveném na dřevěném stojanu a snažil se ze své podlomené fantazie vykřesat špetku inspirace. Obvykle jsem míval nápadů spoustu. Maloval jsem květiny, přírodu, leckdy jsem vyzkoušel i jednoduchý portrét či abstrakci, ale dnes jsem zkutečně neměl jediný nápad, jedinou myšlenku, kterou bych dokázal věrně zpodobnit na bílé plátno. Mohlo to snad být tímto ročním časem - tím pověrečným "zabijákem lidských nadějí"?
Od nepaměti jsem býval na podobné věci až příliš vnímavý, často až patetický, proč si to jen nepřiznat? Jako tenkráte v děství. Jednoho dne můj starší bratr náhle prudce onemocněl, následovalo mírné zlepšení, kóma a nakonec smrt. Po jeho odchodu jsem skutečně nebyl jen truchlícím pozůstalým i přes to, že mi tehdy bylo pouze pět let. Postupně jsem se začal stranit společnosti, přestal se zajímat o společensky přínosná témata, ztratil jsem chuť k jídlu avšak má umělecká vášeň na dlouho vyhasla. Trvalo mnoho let, než jsem se z tohoto zuboženého stavu alespoň do značné míry vyléčil, i když nepopírám, že některé sklony na mé povaze přetrvávají doposud. Například můj osamělý život. Nikdy jsem opět nenalezl touhu po přítomnosti ostatních lidí a když zemřeli i moji rodiče, (kteří žili společenským životem až do své tragiceké smrti na lodi před třemi roky), jako jediný potomek našeho rodu, zdědil jsem dům, pozemky i několik tisíc liber, které si rodiče schovávali na příští romantickou plavbu po Baltském moři. Jak si vzpomínám, vždy moc rádi cestovali. Jednou mi dokonce přivezli z jedné z východních zemí jakýsi starožitný dřevěný stolek, který dosud stojí v prostorné hale a nese malý květináč se zakrnělým kaktusem. Já naopak vždy dával přednost jistotám. Dobrodružné cestování kolem světa se svou vyvolenou jsem zaměnil za osamělé malování šerých, beztvarých a bezvýznamných předmětů, které mi leckdy byly jen snem, myšlenkou či touhou, jíž jsem nikdy nepoznal. Společenské radovánky či rodinný život zaměnil jsem za osamělé, vytrvalé sledování takřka neměnného západu slunce, či noční čtení starých potrhaných knih, které pojednávaly snad už ani nevím o čem.
Můj zdánlivě klidný, nerušený život však nedávno narušil můj přítel ze starých časů, který i se svou ženou a pětiletým synem Edwardem přijel na krátkou návštěvu, během níž mě požádal, zda u mně nemohou několik dní zůstat. I přes svrchovaný nesouhlas a pocit, že někdo narušuje mé soukromí jsem ihned souhlasil. Mohla by být jejich přítomnost příčinou mé nervozity a umělecké vyklidněnosti?
Chladný podzimní vítr opřel se do starých okenic a rozhýbal šarlatově rudé závěsy stínící karmínově rudému západu slunce, který jsem skrze ně spozoroval. Zasněně jsem přistoupil k oknu, jehož rám již značně páchl plísní a rozkladem. Zahleděl jsem se na scenérii před sebou - na mrtvé listí, holé větve stromů, šedou oblohu protkanou takřka neznatelnými žilkami slunečního svitu. Povzdychl jsem si a s myšlenkou ještě hrůznější posadil jsem se do nedalekého křesla, jehož potah byl již značně potrhán a z opěradla na mě pitvorně zíralo několik hlubokých trhlin. Když v tom jsem uslyšel lehké - sotva slyšitelné zaklepání na dveře, které se rázem prudce otevřely a do pokoje nejistě vstoupila nízká postava zahalena do dlouhého tmavozeleného kabátu. Malé zařící oči pobaveně hleděly na mně zpod rozcuchané čupřiny a já usoudil, že jeho zjev je více než úsměvný. Edward! Nesmíte mi míti za zlé když vám povím, že jsem se prve jeho přítomnosti lehce obával.
"Ahoj strýčku Roberte." nejasně ze sebe vypravil troufalý synek mého přítele a udiveně se podíval na čistý štětec a bílé plátno. Nevěnoval jsem jeho pohledu skrývající nevyslovenou otázku jediné pozornosti.
"Zdravím Edwarde. Nemáš být se svým otcem?" odpověděl jsem nezdvořile i když v neblahém tušení, že chlapec se jen tak odbýt nenechá.
"Víš," pokračoval jsem již poněkud vstřícnějším hlasem, "mám teď něco na práci, ale pokud se mnou potřebuješ mluvit, přijď prosím později."
Chlapec už neřekl ani slovo. S doměním, že jsem v pokoji sám, otevřel jsem knihu Lux Vitae (lat. Světlo života) a jelikož byl podzim a v tuto dobu již byla i přes den venku veliká tma, rozsvítil jsem si lampu, stojící nedaleko v rohu místnosti.
"Co znamená Vitae strýčku?" otázal se znovu ten zvonivě vysoký dětský hlas a když jsem vzhlédl spatřil jsem, jak jeho dvě malé modré oči užasle hledí na vazbu mé knihy.
"Vitae znamená latinsky život." odsekl jsem stručně, opět se sklánějíc nad stránkami malé potrhané knížky.
"A co znamená život?" nedal se odbýt chlapec a já - trochu na pochybách, zda svou otázku myslel vážně, stejně jako užasle, pojednou jsem pohlédl malému chlapci do očí. Avšak krátký pohled do jeho tváře přesvědčil mě o jeho naprosté upřímnosti. Přiznám se, že taková otázka mě velice zaskočila a já najednou nevěděl, co mám říci.
"Tak tedy", začal jsem "život je jako obraz..."
"Život je obraz?" nadšeně mě přerušil chlapec.
"Ne. A poslouchej mě prosím. Život je jako obraz." Kladl jsem důraz na každé písmenko této rozhodující věty. "Je jako obraz proto, že nikdy nevíme, co nám z něho nakonec vyplyne. Povede se? Bude z něho to, co jsme chtěli? Bude se líbit nám, či jinému člověku? Každý malíř maluje to co vidí, uvidíme tedy krásnou slunečnou louku plnou čerstvého kvítí, či černý spálený les?"
"Tak tedy život je obraz" nadšeně opakoval zasněný chlapec a zasmušile pohlédl na dosud čistě bílé plátno postavené na stojanu u okna.
"Strýčku, namaluj mi obraz. Chci vidět, jak život vypadá." pokračoval s neskrývaným nadšením a nechěl slyšet tu mou pravdu.
"Tak tedy dobrá." souhlasil jsem. Snad alespoň tak najdu odpovědi na otázky, které mě dnes tak trápily.
Chlapcovy bleděmodré oči se zaleskly nadšením, když jsem namáčel štětec do zelené barvy a na plátně jím tvořil pár prvních tahů svého obrazu života. Přes to, že si vzpomínám, jak se bílé plátno rychle měnilo do barev různých odstínů, mé ruce tančily rychlými ale krátkými pohyby a má mysl ponořena do hlubokých uměleckých úvah a tužeb zdokonalovala již tak krásné odstíny barev, jež jsem používal, nedokáži si vybavit, jak jsem tenkrát získal tak náhle zpět svou ztracenou múzu. Vzpomínám si, jak jsem úplně vysílen stále pokračoval, a v zádech stále cítil ten zvláštní pocit, že na mě chlapec zírá a svým vytřešťěným pohledem mě pohání vpřed. Když byl obraz hotov, odstoupil jsem pár kroků zpět abych se podíval na výsledný dojem svého díla. Musel jsem pracovat hodně dlouhou dobu, neboť chlapec již v pokoji nebyl a jediné světlo, které zde bylo mi poskytovala rozsvícená lampička. Pohlédl jsem na plátno a sděsil jsem se sám sebe. Tvář, na níž jsem tak užasle hleděl nebyla ničí jiná, než tvář mě samého. Obraz na mě hleděl opovržlivým pohledem a já tehdy poprvé pochopil, co bylo příčinou mého dlouhodobého stavu.
Ano, byl to můj obraz života, neboť jedinou jistotou (které jsem vždy tak miloval), jsem si byl jen vždy já sám. Mohl jsem namalovat cokoliv. Rozkvetlou louku, modré nebe, či zataženou oponu šarlatové barvy za níž se vždy budu schovávat a k níž budu mít současně tak hluboký odpor. Nikdy do mého života nepatřil nikdo jiný, než já sám a temnota tohoto odlehlého domu. Vím jak takové místo dokáže člověka změnit, jako by nás postupně ovládala pochmurnost starých zdí, mezi nimiž žijeme. A to zkličující ticho! Člověk má skoro pocit, že nemůže promluvit.

Dnes sedím u okna, stejně jako tehdy před dvaceti lety, hledím do noční obory a zkoumám v hvězdném negativu polohu velkého vozu. Čistě bílé plátno stojí na rozvrzaném stojanu v rohu místnosti, všechny barvy již dávno vyschly a mé můzy navěky odešly do krajin mrazivé tmy. Pouze nad krbem visí starý a velice zašlý obraz, který kdysy vyjadřoval mou osobu, teď však jen prázdně civí do prázdna a jako by se vysmíval rozkladu mé dříve tak sebevědomé osobnosti, (dříve pro mě tak příznačným ironickým pohledem) hledí na plátno pokryté prachem. Ozvalo se zaklepání a dveře se otevřely. Nevěnoval jsem tomu sebemenší pozornost. Do pokoje vstoupila vysoká postava zahalena do dlouhého tmavozeleného kabátu. Velké modré oči na mě hleděly soucitným pohledem a když jsem se pokusil vstát ze židle, jeho rty se na mě jemně pousmály. Já úsměv opětoval.
"Zdravím tě strýčku Roberte. Přišel jsem ti sdělit, že brzy příjde čas, kdy nakreslím i já svůj obraz života. Mám krásnou ženu a dvě zdravé děti. Snad se i mě povede nakreslit to, co v srdci chovám." soucitným pohledem pohlédl na obraz nad krbem a poté zase na mně. "Přinesl jsem ti darem hezkou knihu. Vím, jak rád čteš. Jmenuje se Sopor Vitae (lat. Spánek života), jen mi prosím znovu pověz, co znamená vitae?" pronesl Dr. Edward svou poslední řeč a Robert jen odpověděl
"Vitae znamená život chlapče."
"A co znamená život?" táže se chlapec stejně jako před dvaceti lety.
"Nevím chlapče. Nevím, co život znamená..."