Březen 2009

Maska madam Temple

20. března 2009 v 16:04 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Dnes
mají se průvody
hnát zlatavým sálem,

v němž
s maskami na tváři
intrik se vzbouří,

a hosté
jak loutky
před prvním bálem,

kol jeviště
bez opon
jak stíny krouží.

Jen
naoko nevinní
však v očích z křišťálu,

kde hledal
bys vášeň
niternou z duše,

mdlé oči
se otáčí
kol zlatého sálu,

srdce
živých panen
hle! Tváří se suše.

Houslista
kdež housle své
za víno prodal,

hraběnky
s šaty šitými
z pohřebního sametu,

však
do srdce mého
ten pohled až bodal,

já pro dnešek
se rozhodl
sejmout svou pietu.

Když vína
pohár jak krev
hořkého spánku

mou sokyni
s blaženou tváří
k zemi skolil,

já tiše
s ní ven
do mrazivého vánku,

tvář její
ledem protkanou
voskem jsem polil.

Pak opět
já vrátil se
do sálu masek živých,

hle na černém jevišti
kdes hráli
ti, jenž mučí mou duši,

náhle kdos
vstoupil do řad
davů žárlivých,

já vytušiv
můj hrůzný čin
již lidé tuší.

Některé zrůdy
šeptaly
o mě snad,

však
před mým zrakem
nářku se pýřily,

já však
utéci měl
snad bych se bát,

páry
jak supi
kol mně rychle vířily.

Ze strachu
z prohry jež
uřkne mě z vraždy,

rychle
jsem proběhl
zlatavým sálem,

pokud
mě odvedou
v cele budu navždy,

však dnes
intrik slavnost
je smrti bálem.

S šílenstvím
v duši mé
úžasem rozpolcené

jeden
z mých druhů
rozběhl se za mnou,

já snaživ
se oprávnit
své skutky zvrácené,

vymýšlím léčku
mou jedinou
klamnou.

Já zavedl
v šílenství
druha k oné ženě,

jíž po tvářích
lila se
vosková maska,

možná
ta podoba
k mořské pěně,

jak sám
jsem usoudil
již není to kráska.

Následovatel
provázen hlasy
zuřivého davu

tak všichni
spatřili tělo
hraběnky spanilé,

já stále
posednut
dýkou usekl jí hlavu,

"ať duše trpí
i tělo
zavilé."

Ženy
v krásných róbách
začali omdlévat,

když já
s niternou touhou
torzo hlavy pozvedl,

nač
měli by s šílencem
dál v sále pobývat,

vždyť já
je všechny
odporně podvedl.

"Vidíte
lidé, toť snadné
masku sejmouti,

teď pohleďte
do tváře
té lidské trosky!

Již dále
nesmíte
toužiti po smrti,

ta žena
pohlédla
do tváře své masky!"

Dřevo a sípot

17. března 2009 v 23:05 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Harlekýni v dřevěných rakvích dutě pějí,
o tom že světu hvězdy tiše se smějí.
Skrz dřevo slyšet lze však jen sípot již.
Dnes mrtví se probudí, tak člověče slyš!

Ó jaro...

17. března 2009 v 21:56 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Když zima se loučila s posledním dnem,
červánky mizely kdes v dáli šarlatu,
já setkal se tehdy snad s živým snem,
spatřil jsem člověka v zeleném kabátu.


Stál opřen o vrbu u blízkého kostela,
vlasy měl dlouhé a bílé jak sníh,
však ústa semknutá úsměvu neměla,
v očích měl chlad rampouchů křišťálových.


Přesto jsem přistoupil nejistým krokem,
s nedbalou noblesou uklonil se lehce,
"Tak se nám zase sešel rok s rokem,
však zimě na útěk letos se nechce."


Marně jsem uhýbal ledovým očím,
které se leskly jak dva modré korálky,
"Zima zde vládne jen chladným nocím,
ještě jsem nevyhrál kýžené války.


Zima zde zahrála již své bílé divadlo,
teď nastala doba vlády mé zas,
zlé bílé babici již dotlouklo kyvadlo,
však bez jejího vzdoru šlo by to snáz."


Z jeho slov mlhavých rychle jsem pochopil,
proč zjevil se v údolí dnes jako pára,
že on je ten, kdo kdes ledy potopil,
vždyť on je pradávný bledý muž jara!


Když jaro odbylo svůj první den,
však stále na scéně přírodních divadel,
já odešel do dáli snít opět svůj sen,
než jaro uslyší hlasu svých kyvadel.

Laudemus virginem

15. března 2009 v 15:54 | Llibre Vermell

Splendens ceptigera

15. března 2009 v 15:50 | Llibre Vermell


Úvaha o Opeře

12. března 2009 v 17:42 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Pro mě je opera zrcadlem - branou do jiného světa. Světa, který tak každý den otevírá své zlaté brány minulosti a pouští tak člověka dnešní doby do míst a časů, které by mohl spatřit snad již jen ve snu. Ano, je to jako sen. Herci tak míjí a proplouvají mořem času, prožívají mnohé ze smutných i štěstím naplněných životů, nešťastných lásek, tragických úmrtí, i splněných přání, které se vytratí z černého jeviště stejně jako vítr, který přináší od moře sůl a vhání nám slzy do očí. Ale tak už to v životě chodí. Nezáleží na tom, kdo je král a kdo je šašek, neboť v dalším momentu může být všechno jinak. Nezáleží na tom, kdo zemřel a kdo zůstal živ, neboť skutečná duše umělcova nikdy neumírá. Opera je "kouzelná". Mnozí z nás ji k smrti milují, jiní zpod bílých masek moderny opovržlivě pohlíží na zataženou oponu barvy krve s vědomím, že nikdy nepoznají, co za krásu se za ní ukrývá. Ale jedno vím jistě. o mnoho krásného tím přichází...

Ach rytíři...

2. března 2009 v 21:10 | Eleonore de Baroque |  Nad šálkem čaje
Báseň věnována rytíři Bestianovi.

Prastará loutna
v komnatách hradu
tiše zpívá,

zkroušený rytíř
do plamenů ohně
smutně se dívá.

Sonet,
jež před časy složil
pro vílu svou,

teď struny loutny
jež ochabil spánek
hrát již nemohou.

Jen plamen svíce
jenž proťal temno
tiše sní,

ach smutný rytíři
kde dnes zazní
tón tvůj poslední?

Prastará loutna
v komnatách hradu
tiše zpívá,

zkroušený rytíř
do plamenů ohně
smutně se dívá...