Cesta k domovu

11. února 2009 v 13:53 | Rossalline z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Krvavě rudé slunce tiše zapadalo za obzor jako by nebylo schopno déle snášet bolest tohoto světa. Jeho skomírající světlo rudě zahalilo podzimní krajinu i budovy okolo. Nad vysokými stromy se brzy objevily paprsky barvy ohně, osvicovaly klidnou hladinu rybníka která se zdála být jako ze zlata. Příjemný dojem, který ve mě vyvolala tato melancholická scenérie ze mě rychle vyprchal, když se vlak rozjel a krajina mých snů mi zmizela z dohledu. Již dávno jsem měl nasednout do vlaku, uzavřít za sebou časem poznamenané dveře kupé a své starosti nechat za sebou. Již dávno jsem se měl vrátit do dob svého mládí, zpět do míst, která si již dávno podmanila mou pozornost a získala můj hluboký obdiv.Položil jsem svůj zašedlý potrhaný batoh vysoko ke stropu do úložného prostoru na zavazadla, posadil jsem se na zažloutlou sedačku a upřel pohled skrze ušpiněné sklo. Byla již skoro tma a já začínal doufat, že dorazím za svítání.
Cesta rychle ubíhala. Vlak si spěšně razil cestu hustou tmou a za sebou zanechával jen oblak bílého dýmu, který líně stoupal k obloze než se rozplynul úplně. Spěšně kličkoval prudkými zatáčkami i rovnými silnicemi, krajina mých vzpomínek rychle prolétala jako houf divokých ptáků kolem mně a pohled do usínající krajiny byl (čím více se stmívalo) rozmazanější, až se dočista rozpil v černou kaňku inkoustu - která jakoby ukápla na dosud čistě býlý list mé knihy života. Bílý oblak se rozplynul a já sám jsem zůstal v kouřem načichlém kupé, na jehož stropě mdle zářilo drobné světlo, které ve vytrvalých intervalech, kdy vlak jako blesk prolétal prudkými zatáčkami poblikávalo a nebezpečně se kývalo. Povzdechl jsem si (protože díky rozbitému osvětlení jsem si nemohl přečíst své oblíbené noviny, které jsem si zakoupil na londýnském nádraží) a přisedl si blíže k oknu. Venku již byla tma jako v hrobě a tak na ušpiněném zpola uvolněném skle byl vidět jen můj odraz. Má tvář na mě pitvorně hleděla skrze okno a já poznal, že pro tento večer jsem svým jedinným společníkem i přítelem jen já sám. Pozoroval jsem svou vlastní tvář, bledou pleť - jak kontrastovala na pozadí černé noci, ve které se neozval jediný zvuk, pozoroval jsem své těsně semknuté rty i kříšťálově průzračné oči, ze kterých teď jakoby ztékala slza. První a zároveň poslední. První kapka deště dopadla na okno a skrze uvolněné sklo voda stékala na dřevěný parapet mého kupé.
Čas ubíhal rychle. Minuty letěly jako sekundy a já začínal mít strach že do Willow Creek (našeho starého rodinného sídla) dorazím až po svítání. V tom vlak prudce zastavil a já věděl, že je můj čas. Čas vystoupit. Spěšně jsem vytáhl batoh ze zavazadlového prostoru a když jsem lehce otevřel otevřel prosklené dveře kupé, rychle jsem se po potemnělé chodbě vlaku hnal k východu. Když jsem vystoupil, vlak pronikavě zahoukal, kola zaskřípala a poté mi dočista zmizel z dohledu. Teprve teď jsem si všiml, že nestojím na zdejším nádraží jak jsem předpokládal. Stál jsem na štěrkem pokrytém rozcestí které mezi stromy chabě ozařovaly mdlé paprsky měsíce. S batohem stále v ruce uvažoval jsem o své momentální poloze i důvodu mě zde vysadit, když v tom jsem v dáli zaslechl hlas koňských kopyt. Kočár se rychle přibližoval a já (z neznámého důvodu) začínal mít strach. Spěšným a přitom lehkým krokem dojel až je mně, kočí zastavil a promluvil.
"Pane Fobishere, jedete do vašeho sídla?"
Pronrsl mírně drzým tónem (komu by se jen chtělo v noci vstávat a černou nocí jet na koni pustou krajinou jen kvůli muži z bohatého rodu?)
"Ano ač nerad, vracím se zpět."
Odpovím sklesle a odhrnu si z čela pramen mokrých vlasů.
"Pojeďte se mnou, trasa vlaku je díky častým dešťům neprůjezdná."
Zvýší hlas, protože v poryvech větru sotva slyším vlastního slova.
Nasedl jsem do kočáru s vědomím, že má nálada ještě více upadla.

Zablácená kopyta černých koní
stejně jako zvony umíráčky zvoní,
jedu já krajinou, čerou tou tmou,
vytušíc však v duši předtuchu zlou.

Dorazili jsme za svítání. Udiven sám sebou prohlížel jsem si vzhled sídla i okolní krajinu, která mi byla tolik známá a přitom tak cizí. Svět se změnil a přesto zůstal stejný. Své důvěrně známé pohledy na mě upíraly kamenné sochy i obsidiánové chrliče, které jako trny čněli ze střechy budovy daleko do prostoru. Pomalu jsem se blížil k samotné budově a nechával se unášet na křídlech vzpomínek, když v tom jsem zaslechl spěšné kroky. Po mramorové dlažbě ke mně běží má sestra Eleonor, vlasy rozcuchané, tvář zkřivenou smutkem a v ruce třímá kapesník. Již z dálky na mě udiveně volá.
"Samueli, já se tak bála. Přišel telegram, že vlak jedoucí z Londýna do Willow Creek vykolejil. Nikdo z cestujících nepřežil! Ach Samueli, ty jsi tak odvážný."

Ptáte se, jaký z toho mám sám pocit? Jaké to je utéci smrti před očima, když víte, že jste mohli zemřít společně s desítkami lidí a svým odrazem na skle, jako důkazem vaší statečnosti? Mé dojmy jsou rozporuplné. Utekl jsem jednou, ale nemohu utíkat věčně. Život je věčný boj o čest, o další den, další sekundu. Vím, že jednou zemřu, ale nijak se tím netrápím. Smrt je jen další branou do nového života...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fate Fate | Web | 19. února 2009 v 19:08 | Reagovat

:'( to je nádhera...krásné přirovnání

2 rosnička rosnička | 27. února 2009 v 0:03 | Reagovat

Nemohlo by tam někdy vysvitnout sluníčko. Je to pěkné, ale jde z toho hrůza až strach.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama