Únor 2009

Žijící sídlo

25. února 2009 v 23:26 | Eleonor de Baroque |  Nad šálkem čaje
V suché zahradě šlechtického sídla
rozsochaté stromoví pěje svou píseň,
již dávno vyschlá jsou pramenů zřídla,
skrz kamenné studnice táhne se plíseň.

V promoklé stodole šlechtického sídla
hlas kopyt již utichl - i koňské plíce,
jen popel na oknech víří holubí křídla,
a vůni sena již neucítíš více.

Ve studené koupelně šlechtického sídla
slepá to zrcadla jen pitvorně hledí,
a jako kdysi - pach čerstvého mýdla,
šlechtic jménem Hlína nehybně sedí.

V němém pokoji šlechtického sídla
slyšet lze sípot skrze zdi hradu,
jen malý ptáček spadl ze svého bidla
mrtev. Zemřel však při dopadu.

V kamenné hale šlechtického sídla
pradávné srdce tepe údery poslední
jen další intriky - čiší z živého zřídla,
právě však odbíjí hodina polední.

V rozpadlém sklepení šlechtického sídla
vlají zde ve větru zpuchřelé cáry,
kol černého lože dlí andělská křídla,
vždyť jsou to proboha pohřební máry!

A na nich sedíce bledý muž s parukou,
ve tmavém výklenku psací stroj leží,
proboha živého! Vždyť on je bez rukou.
a kostěný zvon zvoní z černých věží.

Na zaprášené půdě šlechtického sídla
pod prachem skrývají se tři šicí stroje,
ze vzduchu čpí pach starého mýdla,
které čas uschoval kamsi pod závoje.

V útrobách černého panství
kam vede ze světa mnoho cest,
než však padneš životu do vyhnanství,
i ty necháš se vozem smrti vézt.

Utichne srdce a zemřou plíce,
hraběnka Pravda ti rubáš ušije,
ty uniknout nemůžeš - už nikdy více,
již nevidí tě ni panna Marie.

Tak kdo jsme my, jen slepí blázni,
jenž chtějí zabíti a ublížit Vám?
Ale jděte, jste v mylné bázni,
tento dům zázraků jsi přeci ty sám.

Umění

22. února 2009 v 0:59 Citáty

Lidstvo nebude šťastné do té doby, dokud všichni lidé nebudou mít uměleckou duši, tj. dokud všichni nebudou mít radost ze své práce. Auguste Rodin


Nakladatel mě požádal, abych napsal knihu o technice malby. Napsal jsem ji. Když jsem ji přečetl, naučil jsem se malovat. Salvator Dalí


Umění je lež, jež nám pomáhá pochopit pravdu. Pablo Picasso


Umění je činnost smyslů, činnost živelná jako primární emoce lásky, hněvu nebo strachu. Herbert Read


Prvním uměním králů je umět snášet nenávist. Seneca

Někteří skladatelé mají strach, aby neupadli do banality. Bojí se být prostí a děsí je představa, že třebas každým novým dílem nepřevrátí vesmír. Tahle permanentní revoluce je taková zvláštní posedlost. Arthur Honegger

Miloval literaturu, ale ne zase natolik, aby sám nepsal. Alexi Adrejev

Běda v lásce jako v umění tomu, kdo říká vše naplno. Honoré De Balzac

Především se nesmí zapomenout, že dělat poezii je stejné jako milovat. Nikdy se nedovíme, zda je naše radost sdílena. Odměna za to, že jsme tolik trpěli, je pak v tom, že zemřeme jako psi. Cesare Pavese

Malíř, který má smysl pro ženské tělo, je zachráněn. Pierre-Auguste Renoir


Ukažte mi muže, který by odolal ženě, když jí dal čas, aby mohla uplatnit celé své umění. Carlo Goldoni


Když mlčí múzy, hovoří manželky umělců. Michal Turovskij


Manželství, toto mistrovské dílo vzniklo, bylo vytvořeno. Když dál dotváříte mistrovské dílo, které je vytvořeno, neuděláte z něho ještě větší mistrovské dílo, ale kazíte je. Utrácíte zbytek svého života na to, že ze středníků děláte tečky a z teček středníky. Jones


Satirikové mívají velmi dobré srdce a zcela upřímně se diví, že mají tolik nepřátel. Jan Neruda


Plačme pro ty co hudbu nikdy nemohou slyšet a litujme ty co hudbou pohrdají...


Krásný verš je jako smyčec klouzající po našich ozvučných strunách. Básník v nás nerozeznívá své myšlenky, nýbrž naše.

Malířství je poezie, která se vidí, ale necítí, poezie je malířství, které se cítí, ale nevidí.


Je holdem umělci, když ho vykrádají.


Umění zkrášluje člověka a brání mu být špatný.


Příroda je dílo vesmíru, umění však dílem člověka.


Nejprve třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči.


Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé a cokoliv vyslovuje, říká to prvně - co svět světem stojí.


Umění je zvláštní a krásné tím, že se v něm nedá klamat.


Nejužitečnější ze všech umění je umění být užitečný.


Chtěl jsem říci pouze jediné slovo. Protože se mi to nepodařilo, stal jsem se spisovatelem.


Kletba umělce: je-li po celý život posuzován lidmi, kteří mají méně fantazie, vkusu a citu než on.


Spousta lidí by chtěla být slavná jako Vincent van Gogh. Jenom ucho kdyby si za ně uřízl někdo jiný.


Umění, jen si to přiznejme, je v moderním světě hodně nedbalou věcí. Ale právě tak vysoce vzácnou, hodnou vysoké náruživosti.

Více je třeba všímat si děl než autorů.

Uměním a jen uměním se zdokonalujeme. Umění a jen umění nás může odvrátit od špinavého, nebezpečného života.


Vidět svět takový jaký je a potom jej milovat - to je největší umění.


Předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása.


Pravda je škaredá. Máme umění, abychom na pravdu nezašli.





Byt č. 13

14. února 2009 v 14:29 | Rossalline z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Zamčené dveře s oprýskaným lakem,
pach hnijícího dřeva, zarezlá klika.
Sápe se po klice strupatý pazour, klika skřípe,
dveře se otvírají.

Zašedlý koberec, stůl a mísa,
koberec lepí, okna jsou zavřená,
za nimi tma.
Stůl na třech nohách, politý ubrus,
voda stéká na těžký koberec.

Vlající závěsy, bílé zdi, rozbitý lustr.

Dřevěná truhla, malý klíček,
useknutá ruka, rakev z kamene,
slzy krve kanou zpod semknutých víček,
kzyž dívka spatří kus dětského ramene...

Loutny hlas

14. února 2009 v 0:24 | Rossalline z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Dnes má milá velectnosti
spatříš duši minulosti.
Již z dáli slyším loutny hlas,
já přeji si jej slyšet zas.

Cesta k domovu

11. února 2009 v 13:53 | Rossalline z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Krvavě rudé slunce tiše zapadalo za obzor jako by nebylo schopno déle snášet bolest tohoto světa. Jeho skomírající světlo rudě zahalilo podzimní krajinu i budovy okolo. Nad vysokými stromy se brzy objevily paprsky barvy ohně, osvicovaly klidnou hladinu rybníka která se zdála být jako ze zlata. Příjemný dojem, který ve mě vyvolala tato melancholická scenérie ze mě rychle vyprchal, když se vlak rozjel a krajina mých snů mi zmizela z dohledu. Již dávno jsem měl nasednout do vlaku, uzavřít za sebou časem poznamenané dveře kupé a své starosti nechat za sebou. Již dávno jsem se měl vrátit do dob svého mládí, zpět do míst, která si již dávno podmanila mou pozornost a získala můj hluboký obdiv.Položil jsem svůj zašedlý potrhaný batoh vysoko ke stropu do úložného prostoru na zavazadla, posadil jsem se na zažloutlou sedačku a upřel pohled skrze ušpiněné sklo. Byla již skoro tma a já začínal doufat, že dorazím za svítání.
Cesta rychle ubíhala. Vlak si spěšně razil cestu hustou tmou a za sebou zanechával jen oblak bílého dýmu, který líně stoupal k obloze než se rozplynul úplně. Spěšně kličkoval prudkými zatáčkami i rovnými silnicemi, krajina mých vzpomínek rychle prolétala jako houf divokých ptáků kolem mně a pohled do usínající krajiny byl (čím více se stmívalo) rozmazanější, až se dočista rozpil v černou kaňku inkoustu - která jakoby ukápla na dosud čistě býlý list mé knihy života. Bílý oblak se rozplynul a já sám jsem zůstal v kouřem načichlém kupé, na jehož stropě mdle zářilo drobné světlo, které ve vytrvalých intervalech, kdy vlak jako blesk prolétal prudkými zatáčkami poblikávalo a nebezpečně se kývalo. Povzdechl jsem si (protože díky rozbitému osvětlení jsem si nemohl přečíst své oblíbené noviny, které jsem si zakoupil na londýnském nádraží) a přisedl si blíže k oknu. Venku již byla tma jako v hrobě a tak na ušpiněném zpola uvolněném skle byl vidět jen můj odraz. Má tvář na mě pitvorně hleděla skrze okno a já poznal, že pro tento večer jsem svým jedinným společníkem i přítelem jen já sám. Pozoroval jsem svou vlastní tvář, bledou pleť - jak kontrastovala na pozadí černé noci, ve které se neozval jediný zvuk, pozoroval jsem své těsně semknuté rty i kříšťálově průzračné oči, ze kterých teď jakoby ztékala slza. První a zároveň poslední. První kapka deště dopadla na okno a skrze uvolněné sklo voda stékala na dřevěný parapet mého kupé.
Čas ubíhal rychle. Minuty letěly jako sekundy a já začínal mít strach že do Willow Creek (našeho starého rodinného sídla) dorazím až po svítání. V tom vlak prudce zastavil a já věděl, že je můj čas. Čas vystoupit. Spěšně jsem vytáhl batoh ze zavazadlového prostoru a když jsem lehce otevřel otevřel prosklené dveře kupé, rychle jsem se po potemnělé chodbě vlaku hnal k východu. Když jsem vystoupil, vlak pronikavě zahoukal, kola zaskřípala a poté mi dočista zmizel z dohledu. Teprve teď jsem si všiml, že nestojím na zdejším nádraží jak jsem předpokládal. Stál jsem na štěrkem pokrytém rozcestí které mezi stromy chabě ozařovaly mdlé paprsky měsíce. S batohem stále v ruce uvažoval jsem o své momentální poloze i důvodu mě zde vysadit, když v tom jsem v dáli zaslechl hlas koňských kopyt. Kočár se rychle přibližoval a já (z neznámého důvodu) začínal mít strach. Spěšným a přitom lehkým krokem dojel až je mně, kočí zastavil a promluvil.
"Pane Fobishere, jedete do vašeho sídla?"
Pronrsl mírně drzým tónem (komu by se jen chtělo v noci vstávat a černou nocí jet na koni pustou krajinou jen kvůli muži z bohatého rodu?)
"Ano ač nerad, vracím se zpět."
Odpovím sklesle a odhrnu si z čela pramen mokrých vlasů.
"Pojeďte se mnou, trasa vlaku je díky častým dešťům neprůjezdná."
Zvýší hlas, protože v poryvech větru sotva slyším vlastního slova.
Nasedl jsem do kočáru s vědomím, že má nálada ještě více upadla.

Zablácená kopyta černých koní
stejně jako zvony umíráčky zvoní,
jedu já krajinou, čerou tou tmou,
vytušíc však v duši předtuchu zlou.

Dorazili jsme za svítání. Udiven sám sebou prohlížel jsem si vzhled sídla i okolní krajinu, která mi byla tolik známá a přitom tak cizí. Svět se změnil a přesto zůstal stejný. Své důvěrně známé pohledy na mě upíraly kamenné sochy i obsidiánové chrliče, které jako trny čněli ze střechy budovy daleko do prostoru. Pomalu jsem se blížil k samotné budově a nechával se unášet na křídlech vzpomínek, když v tom jsem zaslechl spěšné kroky. Po mramorové dlažbě ke mně běží má sestra Eleonor, vlasy rozcuchané, tvář zkřivenou smutkem a v ruce třímá kapesník. Již z dálky na mě udiveně volá.
"Samueli, já se tak bála. Přišel telegram, že vlak jedoucí z Londýna do Willow Creek vykolejil. Nikdo z cestujících nepřežil! Ach Samueli, ty jsi tak odvážný."

Ptáte se, jaký z toho mám sám pocit? Jaké to je utéci smrti před očima, když víte, že jste mohli zemřít společně s desítkami lidí a svým odrazem na skle, jako důkazem vaší statečnosti? Mé dojmy jsou rozporuplné. Utekl jsem jednou, ale nemohu utíkat věčně. Život je věčný boj o čest, o další den, další sekundu. Vím, že jednou zemřu, ale nijak se tím netrápím. Smrt je jen další branou do nového života...

Múza marných snů

10. února 2009 v 2:01 | Rossalline z Yoricku |  Nad šálkem čaje
Když hleděl jsem na nebe noci
a hledal v hvězdách velký vůz,
přišel ke mě s vší svou mocí
sám panovník marných múz.

Sešel z nebes po schodech z ledu,
kolem hlavy hejno vran.
"Já z tvého srdce vojsko vedu,
až do pekelných vzdušných bran."

I ulekl jsem se slov marných.
"Ó běda! Běda duši mé!
Já povolal jsem z hvozdů temných
démona. Mé srdce buď ztracené."

Když usedl ke mě do trávy suché
podal mi stříbrnou vína číši.
"Již dlouho bylo tvé srdce k nám hluché,
my jsme tě čekali v tvé snové říši."

Přijal jsem pohár, však vlastní krve,
pohlédl do očí. Jeho tak čených.
Však nebyl v nich svár, jak viděl jsem prve,
"Proč básníkem býti pro pár svých věrných?"

Věda on sledujíc mě svým ostrým zrakem,
vypil jsem svou číši- pohár té hořkosti,
i zachtělo se mi býti volným ptákem,
ponechat za sebou roucho zlé lidskosti.

Jen sáhl do kapsy svého černého pláště,
vložil mi do ruky černý brk havraní.
Náhle mé srdce však pozbylo záště.
Dí. "Lidská lhostejnost přec tebe nezraní."

Já odtrhl pohled od nočních hvězd,
jak nádherná představa - panovník múz,
však stale rozpolcen na rozcestí cest,
stávám se obětí bezejmenných hrůz.

"Nač býti básníkem, když celý svět
který dříve býval pln naděje sladké,
je nyní hluchý k významům vět,
a stojí jak ve věži z oblaků - vratké?

A tak se pod hvězdami snažím dnes pochopit,
co básníkův úděl na světě jest,
možná jen ve vzteklém davu se utopit,
nebo jim ukázat směr tajných cest?

Ještě pod nebezským rouchem, než hvězdy vybledly,
napsal jsem rquiem pro slepou lůzu
poté do mé duše zlé myšlenky usedly,
zase jdu zpívati pro temnou múzu.