Listopad 2008

Loutna - historie

30. listopadu 2008 v 23:11 | Wikipedia |  O pár tónech...
Historie

Loutna patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v Mezopotámii. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží a dřevěným krkem. Do Evropy dorazila loutna z arabských zemí, nejpravděpodobněji přes Španělsko. Arabská loutna - "al ud" - měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala pražce. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo nahraženo tzv. sborovým, kdy byly ke stávajícím strunám přidaly struny v unisonu nebo v oktávě. Změn doznala i konstrukce nástroje samotného a postupně byly přidávány další sbory, takže v polovině 18. století má loutna 13 sborů a můžeme napočítat na 40 druhů loutnových nástrojů. Patří mezi ně např. theorba, arciloutna, mandora, cistra, angelika, collascione atd. V průběhu 18. stol. zájem o hru na loutnu upadá, patrně pro technickou náročnost hry. Zájem o nástroj se probouzí až v 50. letech minulého století.


Hra

Na loutnu se hraje z loutnové tabulatury, která se též vyvíjela podle regionů, nejstarší je tabulatura německá, dále rozlišujeme italskou, španělskou a francouzskou loutnovou tabulaturu, která posléze v souvislosti s oblibou francouzské loutnové hudby ovládla celý kontinent. Tabulatura je číselný nebo písmenný zápis hmatů na krku nástroje, má většinou šest linek a hmaty jsou opatřeny nad osnovou rytmickými znaménky. Výhoda tabulatury oproti notovému zápisu je ta, že hráč může snadno přeladit nástroj do jiné tóniny anebo hrát na různé drnkací nástroje z tabulatur pro ně určených, protože tabulatura je přímým zápisem hmatů, tím pádem si hráč neláme hlavu s převodem notových hodnot do poloh na pražcích.


Současnost


V současné době je hra na nástroj a jeho výroba po teoretické, praktické i konstrukční stránce velmi dobře zvládnuta, hra na loutnu se vyučuje v předních hudebních institutech a je pro ni skládána i novodobá hudba.

Mariam matrem

20. listopadu 2008 v 21:23 | Llibre Vermell



Housle

19. listopadu 2008 v 2:03 O pár tónech...

Harfa

19. listopadu 2008 v 2:01 O pár tónech...

Loutna

19. listopadu 2008 v 1:58 O pár tónech...

Obchodník s holuby

14. listopadu 2008 v 0:07 | Louisia Gordon de Winceress |  Nad šálkem čaje
Na konci ulice kde je staré rozcestí,
ulice utichly. Jen sníh a kámen,
rozkládá se veliké kamenné náměstí,
jen prastarý duch může být mámen.

Je Štědrý den a sníh se tiše
snáší na suchý promrzlý lán,
však mé křehké srdce již sotva dýše,
spatříce "Nebohý, chudý toť pán."

On sedíce na zemi s pohledem otroka,
na klíně zarezlá železná klec,
prý musí ji vyprázdnit do dne a do roka,
Dí "Holub je přeci nejlepší pěvec."

Mezi kovovými mřížemi na bidle z třísek,
sedíce několik holubic sivých,
spatříc jim na očích - chtíc do nebezských výšek,
dříve než odejdou ze světa živých.

Obchodník s holuby pohlédl na nebe,
plačíce nad světem - jen bílý sníh,
snad snažil se pochopit a nemyslet na sebe,
dnes jest Štědrý den - toť by byl hřích.

Tak odešel den a tisíce hvězd,
na zemi tiše a posvátně hledí,
hledíce do temných zákoutí cest,
muž stále na zkřehlé zemi tu sedí.

Cožpak mu nevadí krutý a třskutý mráz?
Oblečen v boty a kabát černý,
co probudí lítost v srdcích a v nás?
Vždyť je jen noci a životu věrný.

Tak nastala půlnoc a hodiny z věží,
začaly odbíjet dvanáct úderů konce,
já divíc se nad světem - ten čas rychle běží,
spatříce na nebi sněhové tance.

Již pevně rozhodnut koupit si ptáka,
však nemajíc peníze, ni zájem o zpěv,
však minulost poutníka velmi mě láká,
já uslyšíc tlumený bolestný řev.

Držíc se za srdce on klesá k zemi,
železná klec na kámen dopadne,
však mrtvému člověku k životu není,
jen klíček do zámku pečlivě zapadne.

Z rozbitých mříží vylétne do výše
pár šťastných a svobodných holubic sivých,
tak všechny odlétly do lepší říše,
jen poutník odešel ze světa živých.

Tak odlétají holubi nad střechami smutku,
jen zvony jim naposled třináct ran zvoní,
jen poutník však učinil dobrého skutku,
však již jenom obloha slzy proň roní.


Upadající svět

11. listopadu 2008 v 21:10 | Louisia Gordon de Winceress |  Ze snů Eleonory


Gothic obrázky 121

5. listopadu 2008 v 23:43 Gothic

Renesance - obrázky

5. listopadu 2008 v 23:36

Gotický sloh

5. listopadu 2008 v 23:23 | Wikipedia
Gotika je umělecký sloh plynule navazující sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudili s opovržením italští humanisté, "gótské" umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván "style ogival" - sloh lomený.

Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu se začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy výjimečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a "odhmotnění". Gotika na rozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé Evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný.


Architektura
Podrobnější informace naleznete v článku Gotická architektura.

Vznikají mohutné stavby jako např. mnohé katedrály, ale i stavby menšího charakteru.

Znaky architektury:
Vertikalismus - v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech. Optický dojem odhmotnění a příblížení k Bohu
Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.
Vnitřní opěrný systém, který se skládá z opěrného oblouku a opěrného sloupu. Tím se rozloží váha stropu na opěrné sloupy a zároveň na zdi.
Vnější opěrný systém používaný u katedrál je pomocným činitelem podpírajícím zeď, na kterou se díky velkým rozponům klenby přenáší značně velké boční tlaky. Ubývá také zdí, neboť se používaly velké plochy oken. Největším příkladem slouží soukromá královská kaple Sainte Chapelle ve Conciergerie v Paříži. Je nazývána gotickým skleníkem.
Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily vodu stékající ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres - 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.


Sochařství

Sousoší Kristus na hoře Olivetské z Olomouce z 15. století patří k nejvýznamnějším dílům středoevropské pozdní gotiky.

První sochařské projevy byly pouhým doplňkem architektury. Zcela v tendenci ideálů gotiky převládala vertikalita - v celém těle a zvláště v drapérii. Sochy nestály volně v prostoru, ale jakoby byly přilepeny přímo k architektuře. Stalo se zvykem, že v průčelí chrámů u portálů se tesaly sochy apoštolů po pravé i levé straně (6 a 6). Postupem doby se socha dostává na oltář i na zeď.

Vrcholným projevem gotického výtvarného umění byla zpodobení Panny Marie. Zobrazovala se buď jako madona s malým Ježíškem nebo později jako pieta - truchlící matka s mrtvým Kristovým tělem, sejmutým z kříže, v klíně (z italského slova pietas - lítost). Sochy a obrazy s tímto námětem se vztahovaly ke dvěma významným okamžikům života Ježíše Krista, jeho narození a úmrtí. Pro postavy, které zobrazovalo gotické sochařství a malířství, bylo rovněž typické směřování vzhůru - byly vysoké a štíhlé, mírně prohnuté do tvaru písmene S. Jejich tváře se vyznačovaly novým rysem. Nacházíme v nich výrazy zcela pozemských lidských citů, prosté radosti nebo velkého utrpení. Ztvárnění Ježíše jako nemluvněte odpovídá středověkému chápání dítěte jako malého dospělého člověka. Dalším typickým námětem byl Kristus na kříži (krucifix) a apoštolové se svými atributy.

Materiálem byl buď kámen, nebo byly sochy vyřezávány z lipového dřeva často velmi schopnými řezbáři. Socha se potahovala jemným plátnem, které přilehlo, a potom se polychromovala (barvila). Postupně pozorujeme tendenci realismu, pohybu a přibližování se ke všemu, co bylo v umění starších evropských civilizací původně známo.

Množství gotických soch překonalo věky a v současné době se nacházejí v muzeích a galeriích. Zhotovené kopie stojí na reálných místech.


České země

Ve světovém měřítku sehrála zvláštní roli parléřovská huť svatovítská, jejíž představitelé se snažili vytvořit i individuální portrét.


Malířství

gotické fresky v kapli svatého Jana Křtitele v Olomouci.

V období gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činnost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tematika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolo stojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schématické pózy byly často symbolické a měly přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.

Obrazy nebyly signovány (podepsány), ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řazenou nad sebou nebo plošnou barvou (zlatem) s vytlačenými ornamenty - podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donátora, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.


Gotický sloh - obrázky

5. listopadu 2008 v 23:16