Červenec 2008

Úvaha o Vánocích...

19. července 2008 v 12:13 | Louisia Gordon de Winceress |  Nad šálkem čaje
Kdysi dávno, když naše duše ještě dlely v nebesích a naše jména nebyla nic než cosi neznámého, lidé si začali vytvářet Vánoční zvyky. Většina měla svou hystorii, svou legendu a ukrývala cosi tajemného, ale některé z nich byly jen pro pobavení, pro rozptýlení nudné předsváteční rutiny, která je pro nás více než běžnou. Mnozí z nás si to z jakési posvátné úcty nedovedou přiznat, ale pravdou však zůstává, že předvánoční shon, vaření, pečení...je jednou z věcí, kterou by si každá žena nejraději odpustila.
Dříve - v dobách našich předků, kamenných hradů, a krutých bitev, byl Štědrý den nejen svátkem klidu, míru, a hlavně dárků pod stromečkem. Dříve byl Štědrý den opravdu svatým, a tehdy se děly opravdové zázraky! Dnes - v dobách moderní mechaniky již nikdo nevysekává sekyrou díry do ledu, nikdo nelije vánoční olovo, aby mu prozradilo jeho budoucnost, všichni na Štědrý den zcela zapomněli! Co si dítě představí pod pojmem "Vánoce"? Něco mi říká, že to není zrození Ježíše Krista, něco mi říká, že je to něco mnohem pitvornějšího, sebeckého!
"Dárky" ach ano, jsou to dárky.
Občas si ještě vzpomenu na své dětství, dry jsme přišli celá rodina pod ozdobený zářící stromek s dárky, a má příznačná melancholie jako dým vyprchala v okamžiku, kdy jsem z první zabalené krabice s úsměvem strhala vánoční papír, i zářivou stuhu, která ho zdobila.
"Podívej se maminko, co mi Ježíšek přinesl" šeptala s úsměvem malá holčička a opatrně matce podala malé plyšové štěně.
"To jsi musela být hodná, když tě Ježíšek takto obdaroval" řekla smutně matka s vědomím, že tato část Štědrého dne působí dětem největší potěchu.
Po rozbalení dárků vždy otec slavnostně zapálil svíčky na stromku, a všichni jsme sborem začali zpívat vánoční koledy. Možná pro umocnění pokory, možná ze zvyku, možná že dokonce andělům, kteří nás takto štědře obdarovali.Ne dárky, ale dalším rokem,kdy jsme mohli být všichni spolu. Živí-zdraví.
"Děkuji Ježíšku" zašeptaly obě děti a poslušně odešly do svých postýlek. Měli za sebou dlouhý den. Za okny se jako peří z andělských křídel sypaly sněhové vločky. Tiše dopadaly na zamrzlá okna, které mráz pokreslil svým ledovým uměním a děti - šťastné ze svých dnešních dárků, ukolébány teplem hořícího krbu a doznívající vánoční atmosféry, brzy usnuli.
Ano. Dokáži si vybavit a vzpomenout si na svou radost a uspokojení, že na mě někdo tam nahoře myslí, ale jaký lesk museli vidět rodiče v dětských očích - to už si vybavit nedokáži.
Jednou ráno, když ještě všichni spali, se za okny objevila drobná světýlka. Tiše se vznášela nad spícím krajem, bičována studeným větrem i krutou závějí, plula po kraji jako by hledala samotného Boha. Možná ano. Byli to smutní a zapomenutí andělé z dob věčného míru, i neochvějné víry, teď sklamáni vlastním osudem. Lidé již dávno nepouštěli lodičky z vlašských ořechů po ohněm nablýskané hladině, Lidé na ně zapomněli. Málokterý člověk si dokáže vybavit vánoce z dětství - z dob, kdy doopravdy věřil.
Andělé beze jmen teď - na štědrý večer bloudili po liduprázdných ulicích staré Prahy a hledali jakýkoliv náznak toho, že jejich jména nejsou zcela zapomenuta. Smutně proplouvali kamennými postranními uličkami pokrytými neprošlapanými strouhami sněhu, na které pouliční osvětlení vrhalo podivné bizarní stíny, které se vpíjeli do sněhu, kamenných zdí domů, nebo popelavé barvy zatažené oblohy.
Zmítáni staletími, znaveni ze staletého bdění, rozerváni úzkostí zklamání se jen ztěží dokázali udržet při životě. Z posledních sil se snažili jen zlomkem zahlédnout svou nadějí - důkaz jejich existence. Když vtom spatřili malou světlovlasou holčičku zpívat vánoční koledy. Mohlo jí být sedm let, měla dlouhé světlé vlásky, které jí v drobných pramíncích splývaly na bleděmodré šatičky, které jako rubáš splývaly až na zasněženou dlažbu. Byly jí možná trochu velké, protože měla v pase uvázanou bílou stuhu, očividně aby se jí dlouhé závoje látky nepletly při chůzi pod nohy. Byla sama, bez doprovodu jakéhokoliv hudebního nástroje, přesto její hlas skrýval něco posvátného a to něco upoutalo andělskou pozornost.Chvíli jen stáli a poslouchali tu prastarou píseň a přitom jim začalo docházet, proč na tomto světě jsou. Nemohou jentak odejít do krajin mrazivé tmy, musí rozdávat radost i naději těm, co to potřebují.
A tak večer, když šly děti k vánčnímu stromku, jejich oči se opět rozzářily radostí a štěstím tak, jak to andělé vídali v dřívějších dobách každý rok.
"Vidět neznamená věřit, ale věřit znamená vidět" stačili šeptnout andělé po větru, než odlétli do svého vrtkavého světa dětských nadějí, a křišťálových zámků lidské fantazie. Nemusíme v ně věřit, ale navždy budeme v hloubi duše cítit, že někde existují bytosti, kteří nejen že nás provázejí životem, ale i smrtí. Jejich poslání je rozdávat radost, krásu, štěstí a naději těm, co to potřebují a pomáhat lidem, kteří doopravdy věří.

Možná až jednou...

19. července 2008 v 7:13 | Louisia Gordon de Winceress |  Nad šálkem čaje
Hlas houslí je jako slyšet srdce hrát,
největší svoboda je pod nočním nebem stát.
Možná až ve snu ucítíš, na tváři vánek vát,
pak i možná pochopíš, co je to umírat...

Maska červené smrti-Edgar Allan Poe

19. července 2008 v 1:33
Červená smrt" již dlouho pustošila zemi. Dosud žádná morová rána nebyla tak vražedná a tak obludná. Krev byla jejím zhmotněným znakem a pečetí - červeň a úděsnost krve. Přicházely pronikavé bolesti, pak náhlé mrákoty, pak prudké krvácení z pórů a konec. Šarlatovými skvrnami na těle a hlavně na tváři odsuzoval mor svou oběť do klatby, zavíral jí dveře před pomocí a soucitem bližních. Choroba člověka zachvátila, rdousila a v půlhodině sklála.
Avšak princ Prospero byl šťastný, neohrožený a prozíravý. Když byla jeho říše již napůl vylidněna, vybral si ze všech svých rytířů a dvorních dam tisíc zdravých a veselých přátel a uchýlil se s nimi do ústraní za vysoké zdi a cimbuří odlehlého kláštera. Byla to rozsáhlá a nádherná budova - výtvor princova vlastního výstředního, ale vznešeného vkusu. Byla obehnána mohutnou zdí. Ve zdi byly železné brány. Když sem dvořané přišli, přinesli s sebou kovářské výhně a těžká kladiva a zatavili závory. Chtěli se opevnit proti náhlým záchvatům zoufalství zvenčí a šílenství zevnitř. Klášter měl bohaté zásoby. Dvořané byli tedy zabezpečeni a mohli směle vzdorovat nákaze. Svět venku ať se o sebe postará! Jen blázen by se teď rmoutil a přemýšlel. Princ pamatoval na rozmanité radovánky. Opatřil šašky, komedianty, byly tu baletky, byli tu hudebníci, byly tu krásky a bylo tu víno. To všechno a ještě k tomu bezpečí - bylo uvnitř. Venku - Červená smrt.
Na sklonku pátého nebo šestého měsíce tohoto odloučení - právě když venku běsnil mor nejzuřivěji - uspořádal princ Prospero pro svých tisíc přátel velkolepý maškarní ples.
Byla to skvostná podívaná - ta maškaráda. Ale nejdřív vám vylíčím komnaty, v kterých se odehrávala. Bylo jich sedm - královské apartmá. V mnoha palácích vytváří řada takových komnat dlouhý a přímočarý průhled; posuvné dveře bývají dokořán rozevřeny téměř až ke stěnám, takže celý prostor lze snadno přehlédnout. Zde to ovšem bylo docela jiné, jak se ostatně při princově zálibě v bizarnosti dalo očekávat. Pokoje byly tak nerovnoměrně rozmístěny, že bylo vidět vždy sotva dál než do jednoho. Každých dvacet třicet kroků stěna prudce odbočovala a před divákem se otvíral nový a nový obraz. Uprostřed každé stěny bylo napravo i nalevo vysoké, úzké gotické okno vedoucí do přilehlé chodby, která se vinula podél zákrutů celého apartmá. Tato okna byla z malovaného skla, které mělo vždy takovou barvu, aby lahodila s barevným odstínem dekorace v komnatě. Nejvýchodnější pokoj byl například vyzdoben modře - okna byla proto jasně modrá. Druhá komnata měla okrasy a čalouny purpurové, takže i tabulky okna byly z purpuru. V třetí bylo všechno zelené - okna též. Čtvrtá byla zařízena i osvětlena oranžově, pátá byla bílá, v šesté převládala fialová. Sedmý pokoj byl zahalen do černých sametových čalounů, které pokrývaly strop a visely ze stěn, spadajíce v těžkých záhybech na koberec téže látky a barvy. Pouze v tomto pokoji nesouhlasila však barva oken s barvou výzdoby. Zde byly tabulky šarlatové - syté barvy krve. V žádné z těchto sedmi komnat nebyla uprostřed záplavy zlatých ozdob, jež tu byly nahodile rozmístěny či splývaly z klenby stropu, jediná lampa, jediný svícen. Uvnitř pokojů nehořelo světlo, ale na chodbách, které se kolem nich vinuly, stála před každým oknem těžká trojnožka s rozžhaveným uhlím, jehož plameny prozařovaly zbarvené sklo a místnost oslnivě osvětlovaly. Vznikaly tak přepestré, fantastické obrazce a dojmy. Ale v západní, černé komnatě, vyvolalo ohnivé světlo, proudící na temné závěsy krvavým sklem, opravdu přízračný účinek; tváře příchozích vypadaly v té záři tak úděsně, že se jen málokdo z celé společnosti osmělil překročit práh.
A v této komnatě stály u západní stěny ohromné ebenové hodiny. Jejich kyvadlo se houpalo s temným, těžkým, jednotvárným řinčením, a když minutová ručička opsala kruh ciferníku a hodiny začaly odbíjet, vydral se z kovových plic stroje zvuk, který byl sice jasný a zvučný, hluboký i harmonický, ale přitom tak podivně jímavý a naléhavý, že hudebníci v orchestru hodinu co hodinu přestávali na chvilenku hrát a naslouchali odbijení; a tak se i tančící páry bezděky přestávaly otáčet a celá ta veselá společnost trochu zrozpačitěla, a jak hodiny odzváněly, bylo vidět, že ti nejrozmařilejší pobledli a ti starší, usedlejší, si rukou přejeli čelo jakoby v zmateném zasnění či zamyšlení; jakmile však údery dozněly, obecenstvo znovu propuklo v bezstarostný smích; hudebníci na sebe pohlédli a usmáli se vlastnímu zneklidnění a bláhovosti, a šeptem se navzájem ujišťovali, že při příštím odbíjení se už nedají tak dojmout a zmást - a pak uplynulo šedesát minut (do nichž se vejde tři tisíce šest set vteřin prchavého času), hodiny začaly vyzvánět znovu, a znovu se přikradly rozpaky, neklid a zamyšlení jako předtím.
Ale přesto byl to ples bujný a velkolepý. Vévoda měl prazvláštní vkus. Měl vytříbené oko pro barvy, znal jejich účinek. Dekorace podle běžné módy se mu nelíbily. Jeho návrh a plány byly smělé, oslnivé, nápady překypovaly ohromující nádherou. Snad si někteří myslí, že byl šílený. Lidé z jeho družiny si to nemysleli. Bylo třeba ho slyšet, vidět, dotýkat se ho - abyste si to opravdu nemysleli.
K této velké slavnosti uspořádal téměř sám celou tu proměnlivou výzdobu sedmi komnat a svým podmanivým vkusem sám určoval výběr masek. Byly to postavy skutku pitvorné - samý lesk a třpyt, dráždivost a přizračnost - připomínající Hugovy Hernani. Byly tu fantaskní postavy s údy a výstrojí, které k nim nepatřily. Byla tu šílená zjevení, jakoby bláznem vymyšlená. Mnoho podob krásných, mnoho rozmarných, mnoho bizarních, některé strašlivé a nemálo též odporných. Byl to věru zástup snových přeludů, co se tu vláčelo po komnatách! A ty přeludy se kroutily a ploužily, zbarvovány odstíny komnat, a šílené tóny orchestru jako by zněly ozvěnou jejich kroků. A tu se náhle v sametové síni ozve úder ebenových hodin a všechno na okamžik strne a všechno umlká - jen hodiny je slyšet. Přeludy stojí jako přimraženy. Avšak zvonivé údery doznívají - jen chvilenku to trvalo - a za jejich echem letí lehký, tlumený smích. A hudba se znovu rozvášní a přeludy ožijí a znovu křepčí ještě rozmarněji než dříve a zbarvují se zářemi z mnoha barevných skel, jimiž prosvítají zášlehy ohňů. Avšak ke komnatě tam na západě se teď už žádná maska neodváží přiblížit, neboť noci ubývá a krvavým sklem line se světlo čím dál ryšavější a čerň šerých čalounů děsí, a tomu, kdo vboři nohu do šerého koberce, zazní blízký tlumený cinkot ebenových hodin naléhavěji a vážněji než těm, kteří se baví v odlehlejších komnatách.
Tam se však hemžil hustý zástup, horečně pulsoval život. Bujný kvas vířil dál a dál - až konečně hodiny začaly odbíjet půlnoc. Hudba tak jako předtím zmlkla, utichlo kroužení párů, všechno zas rozpačitě znehybnělo. Tentokrát však hodinový zvon zazněl dvanáctkrát, a tak se asi stalo - protože bylo více času - že se do úvah těch přemýšlivějších hodovníků vloudilo o trochu víc ducha. A tak se snad také stalo, že ještě než poslední ozvěna posledního úderu zanikla v tichu, postřehli mnozí přítomnost masky, které si dosud nikdo nevšiml. A když se šeptem rozneslo, že se dostavil nový host, ozval se v obecenstvu šum a reptání, zprvu vyjadřující nesouhlas a údiv - posléze strach, hrůzu a odpor.
V shromáždění přízraků, jakej sem vykreslil, by nějaký obyčejný zjev sotva vzbudil takový rozruch. Vždyť volba masek na tento večer byla takřka neomezena; ale ta nová postava přeherodovala samého Heroda a překročila hranice i princovy bezbřehé fantazie. I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, co ho rozechvějí, jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt jen pro smích, přestává s některými věcmi žertovat. A opravdu: celá společnost zřejmě v skrytu duše cítila, že v kostýmu i vystupování vetřelce není nic žertovného, že je v něm cosi nestoudného. Byla to vysoká, vychrtlá postava, zahalená od hlavy k patě do pohřebního hávu. Maska, která zakrývala tvář, byla zformována k tak přesné podobě tuhé tváře mrtvoly, že i nejpozornější pohled by sotva odhalil klam. Ale to všechno by rozjaření hodovníci, když už ne schválili, tedy aspoň strpěli. Zakuklenec však zašel příliš daleko: vzal na sebe podobu Červené smrti. Jeho rubáš byl potřísněn krví - a jeho široké čelo, skráně i tváře byly skropeny úděsným šarlatem. Když na tento strašidelný zjev poprvé pohlédl princ Prospero (maska zvolna, velebně, snad aby zdůraznila, jakou hraje roli, procházela mezi tančícími), bylo vidět, jak se v prvním okamžiku křečovitě otřásl hrůzou či odporem; vzápětí mu však tvář zrudla hněvem.
"Kdo se opovažuje?" tázal se sípavě dvořanů, kteří mu stáli nablízku - "kdo se opovažuje urážet nás tímto rouhavým výsměchem? Chopte se ho a strhněte mu masku, ať poznáme, koho za svítání pověsíme na cimbuří!"
Princ Prospero stál ve východní, modré komnatě, když tato slova pronášel, ale nesla se zvučně a jasně dál, do všech sedmi pokojů - neboť princ byl člověk statný a smělý a hudba na jeho pokyn ihned umlkla.
Stál v modré komnatě s družinou bledých dvořanů po boku. Jakmile promluvil, vykročili chvatně směrem k vetřelci, který v tom okamžiku nebyl daleko a teď již sám rozvážným, důstojným krokem přistupoval k mluvčímu. Ta šílená drzost naháněla dvořanstvu podivný, posvátný strach, takže se mezi nimi nenašel jediný, kdo by proti masce pozvedl ruku; a tak se cizinec, nikým neohrožován, přiblížil až na krok k princovi; a pak, zatímco celý ten zástup jakoby z jediného popudu ucouvl ze středů komnat ke stěnám, kráčel nerušené dál týmž slavnostním, odměřeným krokem, kterým sem vstoupil, prošel modrou komnatou a vstoupil do purpurové - z purpurové do zelené - zelenou prošel do oranžové - a tou opět do bílé - a odtud ještě dál do fialové, a v žádné se nikdo nepohnul, aby ho zadržel. A teprve tehdy, šílený vztekem a hanbou z chvilkové zbabělosti, se princ Prospero vzpamatoval. Vyrazil, hnal se zběsile šesti pokoji - úplně sám, neboť všechny zachvátil smrtelný děs - pádil s napřaženou dýkou a již přichvátal v nejzazší, sametové komnatě na tři čtyři kroky k odcházející postavě; ta se však náhle prudce otočila a pohlédla svému pronásledovateli do tváře. Ozval se pronikavý výkřik, zablýskla se dýka - a dopadla na černý koberec, na který vzápětí klesl mrtev i princ Prospero. Teprve pak se dav hodovníků pozvedl k zběsilé odvaze zoufalců a hnal se do černé komnaty. Když se však chopili zakuklence, jehož vysoká postava stála zpříma a nehybně ve stínu ebenových hodin, ustrnuli všichni nevýslovnou hrůzou - pohřební rubáš a mrtvolná maska, na něž se tak zuřivě vrhli, neskrývala v sobě žádný hmatatelný tvar.
A teď každý věděl, že přišla Červená smrt. Vkradla se tiše v noci jako zloděj. A bujaří hodovníci padali jeden po druhém v hodovních síních, zbrocených teď krví, a každý zemřel tak, jak právě klesl k zemi; a z ebenových hodin odešel život s životem posledního rozmařilce; a plameny v trojnožkách dohasly a tma a zkáza a Červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.
Ilustrace Harryho Clarka, 1919

Qntal "Von den Elben"

18. července 2008 v 20:22

Requiem for a dream

18. července 2008 v 20:09

Latinské citáty

16. července 2008 v 19:27 Citáty
Sub conservatione formae specifical salva anima
Zachováním zvláštní podoby bývá duše zachována
Raymond Lully

Agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi
Zaútočili na moře temnot, aby zkoumali, co v něm lze prozkoumat

Impia tortorum longas hic turba furores
sanguinis innocui, non satiata, aluit.
Sospite nunc patria, fracto nunc funeris antro,
mors ubi dira fuit vita salusque patent.
Dlouho zde řádila bezbožná cháska trýznitelů,
nemohoucí se dosytit nevinné krve.
Dnes, když je vlast v bezpečí, a sluj záhuby rozbořena,
tam, kde byla hrozná smrt, vládne život a blaho

Nemo me impune lacessit
Nikdo mne neurazí beztrestně


Dicebant mihi sodales, si sepulchrum amicae visitarem,
curas meas aliquantulum fore levatas
Říkali mi druhové, že navštívím-li hrob své milé, mým strastem se trochu uleví
Ibn Zijád

Mortuus est dei filius; credible est quia ineptum ets; et sepultus resurrexit; certum est quia impossibile est
Zemřel syn boží; je to neuvěřitelné, neboť je to nemožné; a pohřbený vstal z mrtvých; je to jisté, neboť je to nemožné

Noli illegitimi carborundum - nenechte se od těch parchantů rozdrtit

Ghnóthi seauton - poznej sám sebe

In vino veritas - ve víně je pravda

In omnia paratus - připraven na vše

Laxamentum - úleva

Homo homini lupus - člověk člověku vlkem

Breve et irreparabile tempus omnibus est vitae - Krátký a nenávrtný je pro všechny života čas (Vergilius)

In maxima fortuna, minima licentia est - Nejvyšší postavení skýtá nejméně volnosti

Sacra populi lingua est - hlas lidu je posvátný (Seneca sen.)

De omnibus dubitantum - o všem pochybuj

Pistula non erubescit - dopis se nečervená

Pulvis es et in pulverem reverteris -
prach jsi a v prach se obrátíš

Quae facta sunt, non possunt mutari -
co se stalo, nelze změnit

Cum cecidero, surgam -
kdykoli upadnu, vstanu

Levis sit tibi terra -
nechť je ti země lehká

Hominem te esse, memento -
pamatuj, že jsi člověk

Spes non confunditur
- naději nelze zničit

Fide, sed cuifidas, vide -
důvěřuj, ale dívej se, komu

Mors quid est? Aut finis aut transitus? -
Co je smrt? Konec nebo přechod?

Uti, non abuti -
užít, ne zneužít
Ab imo pectore. Z celého srdce.
Acta est fabula! Hra skončila!
Ad augusta per angusta! Přes obtíže ke slávě!
Alea iacta est Kostky jsou vrženy.
Audaces fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje.
Auri sacra fames! Prokletý po zlatě hlade!
Aut Caesar, aut nihil! Buď César, nebo nic!
Ave Caesar, lucratori te salutant! Buď zdráv Cézare, po bohatství toužící tě zdraví!
Beati pauperes spiritu. Blahoslavení chudí duchem.
Carpe diem. Užij dne
.
Contraria Contrariis Curantur! Protiklad budiž vyléčen protikladem!
Cogito, ergo sum. Myslím, tedy jsem
De facto Ve skutečnosti
Delenda Carthago Kartágo je nutno zničit.
Diem perdidi Ztratil jsem den
Dignus est intrare Kdo je hoden nechť vstoupí.
Divide et impera Rozděl a panuj
Donec eris felix, multos numerabis amicos. Dokud ti štěstí bude přát, budeš přátel mít mnoho.
Dulce et decorum est pro patria mori. Je sladké a spravné zemřít za vlast.
Errare humanum est Chybovati je lidské.
Exegi monumentum aere perennius. Dokončil jsem pomník, trvalejší než bronz.
Felix qui potuit rerum cognoscere causas Šťastný, kdo mohl poznat příčinu věcí (událostí, skutečností, dějů)
Fluctuat nec mergitur Zmítaná vlnami, přesto nepotopená
Illico presto! Okamžitě a rychle!
Ipso facto Tím pádem
Ira furor brevis est. Hněv je krátká zuřivost
Ita diis placuit! Jak se bohům zlíbilo!
Ita est! Tak jest!
Maior e longinquo reverentia Na dálku se vzdává větší úcta.¨
Morituri te salutant! Na smrt jdoucí tě zdraví!
Nihil conveniens ad decretis eius! Nic vhodného k jeho rozhodnutí!
Non licet omnibus adire Corinthum Ne každý může pobýt v Korintu
Non omnia possumus omnes! Ne všichni můžeme všechno!
Nunc est bibendum Nyní je třeba pít.
O fortunatos nimum, sua si bona norint, agricolas. Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají
Ó tempora, ó mores! Ach časy, ach mravy!
Panem et circenses Chléb a hry
Plaudite, cives! Tleskejte, občané!
Quid novi? Co je nového?
Quis, quid, ubi, quibus auxiliis, cur, quomodo, quando? Kdo, co, kde, za čí pomoci, proč, jak, kdy?
Quo vadis? Kam kráčíš?
Quod Erat Demonstrandum Což mělo býti dokázáno
Quomodo vales? Jak se máš?
Quot capita, tot sensus! Kolik hlav, tolik názorů!
Quousque tandem? Kdy to skončí?
Redde Caesari quae sunt Caesaris. Vrátíme Caesarovi co je Caesarovo.
Si vis pacem ... Chceš-li mír ...
Sic transit gloria mundi! Tak pomíjí sláva světa!
Signa inferre! Praege! Concursu! Ad gladios! Infestis pilis! Do útoku! Vpřed! Na zteč! Taste meče! Vztyčte kopí!
Sol lucet omnibus. Slunce svítí pro všechny.
Veni, vidi, vici. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Video meliora proboque deteriora sequor Vidím dobro, schvaluji je, avšak sleduji zlo.
Odi et amo… Nenávidím a miluji
Pax vobiscum! Pokoj s vámi!
Heuréka! Našel jsem!
Lex mortis omnium legum est certissima Zákon smrti je ze všech zákonů nejjistější
Dum spiro, spero pokud dýchám, doufám
Valetudo maximum donum Zdraví je největším darem
Per aspera ad astra Po tvrdé cestě ke hvězdám
Memento morti Pamatuj na smrt
In artiuculo mortis v okamžiku smrti

Nightwish-Nemo

16. července 2008 v 17:28

Nightwish-Sleeping sun

16. července 2008 v 17:26


Bacia di Tosca

14. července 2008 v 22:05 Gothic